Několikrát do roka se pevné tématické schéma pořadů cyklu Slavná auditoria uvolní. Nastává to v případě, že pondělí, kdy má pořad premiéru, je v daném měsíci pět. V tom případě opouštíme koncertní sály či operní domy u nás a ve světě, také však hudební festivaly či muzea, a můžeme si dopřát takříkajíc volnou jízdu. Na volné téma.

V encyklopediích je zásadně uváděn jako rakouský skladatel, klavírní virtuóz a pedagog. Většinu svého života prožil ve Vídni. Přesto tam po něm nenajdete stopu, která by stála výrazněji za řeč. Zato si na něj před lety vzpomněla jeho rodná Bratislava, která se ovšem v době, kdy přišel na svět, jmenovala Prešpurk. A vytvořila mu malou, ale půvabnou Pamětní síň. Řeč je o muži jménem Jan Nepomuk Hummel.

Tři sta kilometrů daleko od Prahy leží cíl cesty, kam se vydáme v dalším dílu přadu Slavná auditora. Z toho sotva polovinu vzdálenosti se jede po dálnici. Zbytek trasy bývá poněkud náročný. Trasa se vine kolem Bruntálu a Rýmařova, směřuje ke vzdálené Opavě. Když se však mezitím objeví na obzoru pohoří Nízkého Jeseníku a hranice s Polskem, znamená to, že se konečně blížíme ke zvolenému městu. A tím je Krnov.

K tématu dalších toulek slavnými světovými hudebními auditorii se tentokrát dostaneme zdánlivou oklikou, a sice poctou třem předmětům. Lokomotivě, malířskému stojanu a plochým štětcům. V čem tkví souvislosti, co je spojuje? Osoba slavného malíře, samotářského impresionisty Paula Cézanna. 

Snad každý, kdo se alespoň trochu zajímá o klasickou hudbu obecně a o operu zvlášť, dokáže vyjmenovat několik operních divadel v Itálii. Milánská Scala, neapolské Teatro di San Carlo nebo benátské La Fenice. To jsou jedny z nejslavnějších. Jenže špička vždy vyrůstá ze široké základny, nerodí se na pusté pláni. A pokud pro zemi ve tvaru holínky platí, že je opravdu „matkou oper“, pak to dokládá nejen bezpočet operních děl a působivý výčet operních skladatelů. Svůj velký význam má i široká síť operních domů, divadel.

Muzea, která se soustřeďují na oblast klasické hudby, se dají dělit do několika skupin. A ne že by jedna byla lepší než druhá – každá z nich má něco do sebe. Velikost muzea a jeho sbírky je důležitým měřítkem; na první pohled zřejmým, nikoli ovšem vždy rozhodujícím. Vždyť efektní a objemná podívaná ještě nezaručuje zážitek, jaký si může návštěvník odnést z menší, ale svým dopadem emotivnější expozice. Podstatné je také to, zda se její tvůrci vydali tradičním směrem, kladoucím důraz na „předměty ve vitrínách“, anebo jestli využívají moderních audiovizuálních možností.

Starořecké Athény jako symbol už u nás – coby přezdívku - v souvislosti s jedním městem máme. S odkazem na dávné sídlo vzdělanosti i kulturnosti se jím vesměs právem dlouhodobě pyšní hanácká Kroměříž. Což je poměrně známé. Nejen na Moravě, ale i v Čechách však existuje sídlo, kterému reminiscence na staré Řecko sluší. A to jak vzhledem k minulosti, tak – po jistém odmlčení – dnešku. Řeč je o „Athénách východních Čech“ neboli o Chrudimi. Uvelebené na rozhraní Železných hor, zrovna tak nenápadných jako krásných. A rozložené na březích řeky Chrudimky, která pramení v další půvabné, a v tomto případě dokonce chráněné lokalitě jménem Žďárské vrchy.

Existují v naší zemi dva jevy, doslova fenomény. Oba se kromě jiného týkají hudby a byly v mnoha místech České republiky či někdejšího Československa, navzájem propojeny. Jedním jsou „lidušky“, jak se láskyplně říká Základním lidovým školám, ve kterých děti objevují a rozvíjejí jak hudbu, tak výtvarné obory či dramatické obory a tanec. ZUŠky tvoří první stupeň hudební výchovy, ze kterého mohou ti nejlepší pokračovat na konzervatořích. A nejvybranější i nejurputnější z nich poté třeba na HAMU v Praze, JAMU v Brně anebo – pokud se to podaří – i v zahraničí. A Základní umělecké školy – a lidé v nich vyučující - se mnohdy zasloužili o další jedinečnost naší země. A tím byly či někde dosud jsou Kruhy přátel hudby. Typické tím, že divákům nabízejí úvodní přednášky, které poskytují vhled do skladeb, jež poté zazní.

Další výlet v rámci pořadu Slavná auditoria nás zavede do operního domu v Ženevě, po právu okázale pojmenovaného Grand Theatre, Velké divadlo. Ženevské Velké divadlo, které sídlí v historickém srdci města a přitom nedaleko ústí řeky Rhony do zdejšího jezera, patří minimálně v rámci Evropy k významným institucím zaměřeným na operu, balet a příležitostné koncerty či divadelní představení. Má dost finančních prostředků na to, aby si v rámci operních představení či cyklů trouflo na velkokapacitní projekty.

Skladby pro sólovou trubku od osobitého francouzského skladatele André Joliveta hraje vynikající trumpetista Éric Aubier. Éric Aubier je pozoruhodným interpretem. Jeho talent ho už ve 14 letech přivedl na Pařížskou konzervatoř, kterou absolvoval v 16 letech a stal se tak tehdy nejmladším absolventem této školy. Prestiž si získal také vítězstvím v mnoha mezinárodních soutěžích a už v 19 letech se stal sólo trumpetistou Pařížské opery. Má za sebou spolupráci s mnoha významnými dirigenty, vystoupení v nejvěhlasnějších koncertních síních světa, vede mistrovské kurzy, je zván jako člen soutěžních porot atd. atd. Mnoho skladatelů mu věnovalo svá díla, realizoval stovky nahrávek a jeho alba získala řadu cen – zkrátka, je to umělec, se kterým stojí za to se seznámit.