Dávné úsloví „když se jaro zeptá...“ si symbolicky spojujeme s přípravou na nadcházející roční období. Kdysi, za dob převážně zemědělských, se vztahovalo k zimě jako k té části roku, kdy sice bylo vhodné i možné odpočívat, ale nikoli zcela lenošit. Protože být zimním zápecníkem by se se šeredně nevyplatilo na jaře. Poněkud jinak, a dá se říct že i složitěji, to mají organizátoři dvou vzájemně propojených festivalů v jihočeské Třeboni. Na čele s ředitelkou Irmou Mrázkovou a dramaturgem Petrem Nouzovským totiž připravují, řídí a garantují akce, dalo by se směle říct i projekty, které se odehrávají v různých ročních obdobích. A mají za sebou odlišnou historii.

Téměř nekonečný je výčet překrásných operních domů, vybudovaných kdysi po celé Itálii. Zdaleka přesahuje naši obvyklou znalost několik nejznámějších pojmů, jakými jsou milánská Scala, benátské La fenice nebo neapolské Teatro di San Carlo. Především v devatenáctém století patřila totiž opera k nejoblíbenějším zábavám italského obyvatelstva, takže operní domy vyrostly i ve městech o několika desítkách tisíc obyvatel. Dodnes oslňují svou krásou – a v poměru k počtu místních obyvatel i překvapivou velikostí. Další pořad tentokrát připomene palermské Teatro Massimo.

Jedním z hudebních dat roku 2025 se nejen ve Vídni, ale po celém světě stala sobota 25. října. V ten den si milovníci zdánlivě lehké hudební Múzy připomněli kulaté výročí. Roku 1825, tehdy to bylo úterý, se 25. října ve městě nad Dunajem narodil Johann Strauss mladší.

Za hudbou ve – svého druhu – neobvyklých koncertních prostorách dnes zamíříme do blízkosti jihomoravské Lednice či Ostravy. A nakonec se vrátíme do Prahy. Co ovšem tato místa, kde tu a tam zní klasika, vlastně spojuje? Bráno zeměpisně, nacházejí se na mapě naší země jako by v pomyslném trojúhelníku. Z Lednice ležící blízko hranic s Rakouskem je to do Ostravy, rozkládající se nedaleko Polska, dobrých dvě stě dvacet kilometrů. Z Ostravy jich musíme na cestě do Prahy zvládnout po D1 bezmála čtyři stovky, což – jak si vždy při jízdě přitom připomínám – je dál než z našeho hlavního města do Berlína nebo do Vídně. A konečně vzdálenost z metropole nad Vltavou do Lednice odpovídá dvěma stům a padesáti pěti kilometrům.

Za dalším z hudebních festivalů, zaměřených na oblast klasiky, se vydáme bezmála sedm set kilometrů východním směrem. Do druhého z největších slovenských měst, kterým jsou – hned po Bratislavě – Košice. Zkusme se ale předtím podívat festivalům pod pokličku v tom smyslu, kdo je pořádá, proč tomu tak je a co z toho vyplývá.

Necelých padesát kilometrů od sebe dělí dvě významná města v Belgii. Bruggy ležící na severozápadě země a Gent situovaný o něco jižněji. Obě vynikají pozoruhodnou historií, ale stojí za návštěvu i kvůli své současné architektuře. Nápadité a v nejednom případě objevné. Platí to kromě jiných staveb také o dvou koncertních sálech, za kterými se dnes vypravíme. Concertgebow v Bruggách je moderní, tvarově strohou, ale uvnitř přívětivou budovou. Zato hudební centrum Biljoke v Gentu zaujme neotřelým propojením někdejší nemocnice s rekonstruovanou částí, sloužící nyní hudbě.

Necelých osmnáct kilometrů od sebe, blízko někdejší zemské hranice mezi Čechami a Moravou, leží dvě z nejkrásnějších měst nejen v rámci Východočeského kraje, ale celé naší země. Litomyšl a na jih od ní Polička. Právě zde se narodil velikán české hudby Bohuslav Martinů.

Opakuje se to každý rok. S koncem června se koncertní sály zavřou – a pokud do nich během léta nevkročí opraváři, zůstávají pod zámkem až do prvních zářijových dnů. To ale neznamená, že se koncertní život na dva měsíce zastaví. Přichází totiž doba letních festivalů či jednorázových hudebních večerů. V zahradách, v parcích. Na náměstích, která se promění v koncertní síně pod širým nebem. Se vším kladným i záporným, co to obnáší.

„Každou noc sestupuje bůh Hypnos na Zemi, se svou matkou se tiše prochází a na všechny živé tvory sesílá spánek, který je zbavuje trápení a starostí,“ píše se v knihách o řecké mytologii. Například v té, kterou na toto téma sepsal - zároveň odborně i srozumitelně – jeden ze zakladatelů naší literatury faktu Vojtěch Zamarowský.

Byli, a ještě trochu jsou, v Paříži přítomni tři. Nikoli ovšem bratři. Naopak přímí konkurenti. Původně – a zčásti dosud – vysoce cenění výrobci klavírů, ať už pianin či křídel; také ovšem harf a případně dalších hudebních nástrojů. Pánové Pleyel, Gaveau a Érard. Co je spojovalo a co je naopak rozděluje?