- Podcasty
- Slavná auditoria
Poslechněte si podcast: Dirigovat a zpívat, dirigovat a hrát. Barbara Hannigan a Ariane Mathiakh
Říkává se, že mozek ženy je schopen – na rozdíl od mužského – zvládat několik činností najednou, aniž by to mělo vliv na jejich kvalitu. A lehce trpký komentář k tomu dodává, že často ženě bohužel ani nic jiného nezbývá, má-li zvládnout vše, co od ní život v práci i v soukromí žádá. Ať už je tomu jakkoli, najdou se mezi světovými dirigentkami dneška dvě, které – k překvapení mnohých odborníků i diváků – zvládají na pódiu buď střídavě, anebo dokonce zároveň dvě disciplíny.
Slavná auditoria
S Jiřím Vejvodou na Classic Praha po světových hudebních scénách, i o prestižních domácích a světových přehlídkách, festivalech i událostech.
Hudební divadlo na náhorní plošině. Teatro Juaréz ve městě Guanajuato
V cyklu Slavná auditoria se vypravujeme i za skutečnou exotikou. Příkladem za jiné budiž náš někdejší výlet do operního domu v severobrazilském městě Manaus. Pátrání o tom, proč se v obklopení deštných pralesů podařilo vybudovat cosi tak nečekaného, nepostrádalo na zajímavosti. Cestu za nečekaným cílem podnikneme ovšem i tentokrát. Nezavede nás za hudbou do stínu vysokých stromů, ale naopak na často vyprahlou náhorní plošinu, kde teploty od dubna do října neklesají po pětatřicet stupňů a co chvíli atakují čtyřicítku. Kdo by se v takovém klimatu plahočil za operní nebo symfonickou produkcí? Jaký smysl mělo v tak neobvyklých podmínkách vybudování hudebního divadla?
Scarlatti, Rameau, Mozart ....Dobové doteky Giacoma Casanovy s hudbou
Do tří let naší současnosti jsou rozložena dvě až tři kulatá výročí, týkající se dobrodruha, špiona, svůdníka a spisovatele jménem Giacomo Casanova. Narodil se 2. dubna roku 1725, zhruba před dvěma staletími. A zemřel 4. června 1798 neboli – z pohledu roku 2023 - před dvěma sty dvaceti pěti léty. Zmínit se lze i o roce 1785, kdy se - na zbytek života – Casanova ukryl na zámek v Duchcově. Od této chvíle uplývá v naší době dvě stě čtyřicet let. To vše jsou výročí, stojící za zmínku.
Múzický příslušník hanzovní elity. Operní šéf, dirigent a skladatel George Alexander Albrecht
Když se u nás v souvislosti s klasickou hudbou vysloví německé příjmení Albrecht, podvědomá reakce všech, kteří tuto scénu dlouhodobě sledují, je nepochybně stejná. Ach ano, to byl kdysi ten hamburský dirigent, křestním jménem Gerd, který přišel k České filharmonii s velkým vzájemným očekáváním, ale odešel za vzájemného roztrpčení a neshody… Tentokrát ovšem bude řeč o muži jménem George Alexander Albrecht. Dlouholetém uměleckém šéfovi Hannoverské státní opery, kde podle všeho hrál první housle i jako nepsaný ředitel výkonný. Ani poté se v oblasti múzického manažerství neztratil, ale s pokračujícím věkem nejen jaksi „bokem“ dirigoval, ale vrátil se i k lásce svého mládí. Ke komponování. A na pouť s taktovkou v ruce vyslal i svého syna Marka.
Pod dozorem poustevníka Vintíře. Tereziánský sál Břevnovského kláštera
Místo, kde se Patočkova ulice mění v Bělohorskou, patří v Praze k nejhlučnějším. Důvodem je nepřetržitý proud aut, posouvajících se protichůdnými směry do kritického bodu. Buď na křižovatku Vypich nebo ke vjezdu do tunelu Blanka. Málokdo by tady čekal oázu zeleně, architektury a příležitostně i hudby. A přece to vše – včetně ponoru do českých dějin – nabízí areál Břevnovského kláštera. Jeho Tereziánským sálem zní tóny v podání špiček naší klasické hudby, za což diváci vděčí cyklu Břevnovská hudební setkání. Od roku 2014 jej pořádá agentura Aura Musica a dramaturgicky zaštiťuje Ilja Šmíd, mimo jiné spoluzakladatel a někdejší ředitel Pražské komorní filharmonie.
Na počest geniálního vzteklouna. Beethovenův Hradec
Počátkem devatenáctého století směřoval Ludwig van Beethoven zdánlivě na vrchol. Kromě jiných děl zkomponoval například rozměrnou Symfonii č. 3 Es dur Eroica, obdařenou navíc vzrušujícím příběhem. Původní skladatelovo nadšení pro revolučního hrdinu Napoleona vzalo rázně za své, když se Bonaparte nechal korunovat císařem. Věnování, které mu původně vepsal do titulní stránky partitury, rázně vymazal. Možná i tento prudký obraz neměl co do činění jen s Beethovenovou prudkou povahu a politickými názory. Podle svědectví jeho bližních se už tehdy, kdy mu bylo kolem pětatřiceti, začaly projevovat první příznaky budoucí hluchoty, která ho měla naplno zasáhnout, když dovršil padesátiny. Trpěl totiž nepříjemným onemocněním zvaným tinnitus, které způsobuje neustálý šelest v uších, mučící psychiku.
Když mluví múzy, mlčí zbraně. Teatro de la Maestranza v Seville
Inter arma silent musae. Neboli když mluví zbraně, mlčí múzy. Tohle úsloví je všeobecně známé, i když původně znělo jinak. Zhruba před dvaadvaceti staletím jej totiž filozof, politik, spisovatel a řečník Marcus Tullius Cicero formuloval odlišně. Inter arma silent leges neboli Když mluví zbraně, mlčí zákony. I to je pravda. Ale ať tak či onak, v andaluské Seville se proti tomu vzbouřili. Tamní verze by totiž mohla znít takto: Když mluví múzy, mlčí zbraně. Krásné, že? Jak je to ovšem možné? Napovíme, že řeč je o místě, na kterém byla - nedlouho před sevillským Expem 1992 – slavnostně zpřístupněna budova zasvěcená umění. Teatro de la Maeastranza. Než do něj zamíříme, je ovšem třeba připomenout, že v tomto andaluském městě nebylo první stavbou určenou opeře.
Krizový manažer z Qébecu, šéf tří zámořských orchestrů. André Gremillet
Když na podzim roku 2022 vystoupili v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha symfonici z Clevelandu, byla z toho pro mnoho diváků prvotřídní senzace. To, že podáním děl Richarda Strausse oslnili Dvořákovu síň Rudolfina, nebyla jen zásluha jejich rakouského šéfdirigenta Franze Welser-Mösta. Méně viditelný, ale v zázemí orchestru nepostradatelný je také generální ředitel Clevelandského symfonického orchestru André Gremillet. Muž se zajímavým životním příběhem, který rozumí hudbě, ale také penězům – rozuměj tomu, jak je pro opatřit na chod čehosi tak menšinového, jako je hudební těleso, interpretující symfonickou či operní tvorbu.
Dopřát si hudební lázeň. Dům umění a Slovenské filharmonie v Piešťanech
Piešťany. Lázeňské město, blízké nám nejen tím, že leží necelých šedesát kilometrů od Hodonína. Především bylo od konce roku 1918 do konce roku 1992 součástí společného státu Čechů a Slováků. Takže nejeden z nás si v Piešťanech léčil revma anebo zde prostě jen trávil dovolenou a procházel se podél Váhu. Či přes něj případně přešel po slavném funkcionalistickém mostě. Váh tudy protéká v úctyhodné šíři na cestě dlouhé čtyři sta kilometrů, která začíná v Tatrách a končí u Komárna, kde se vlévá do Dunaje. Ale nikde nepřeklenuje řeku tak zajímavý most, jako je zmíněný Kolonádní anebo také Skleněný. Měří skoro sto padesát metrů, což z něj s přehledem činí nejdelší krytý most pro pěší na Slovensku. Postaven byl na počátku třicátých let minulého století, je bílý, tvarově strohý a přece svojí atmosférou vlídně zvoucí. Autorem návrhu byl nestor moderní slovenské architektury Emil Belluš. Tvůrce, mezi jehož následovníky patřil mimo jiné rájecký rodák, architekt Ferdinand Milučký.
Týdenní pocta komořině. Mezinárodní hudební festival Kutná Hora
Ve vzdálenosti kolem osmdesáti kilometrů od Prahy se rozkládá jedno z nejúžasnějšího českých měst. Dvacetitisícová Kutná Hora, jejíž historické centrum je po právu zapsáno na seznamu památek pod záštitou UNESCO. Spletí starodávných uliček se tam dá toulat od jednoho architektonického skvostu ke druhému. Všemu vévodí gotický skvost, vypínající se nad městem. Chrám svaté Barbory. A právě do něj, i když nejenom do něj, umístil violoncellista Jiří Bárta svůj Mezinárodní hudební Festival Kutná Hora, který je od roku 2008 nejen kulturní ozdobou města, ale i jednou z nejvýznamnějších přehlídek komorní hudby v České republice.
Palác hudby a národního obrození. Palau de la Musica Catalana v Barceloně
Barcelona. Přímořská metropole hrdého Katalánska, která z ptačího pohledu zaujme svojí úžasnou pravidelností. Jako podle pravítka byly narýsovány domovní bloky, protkané širokými bulváry, užšími ulicemi i titěrnými uličkami. Jakmile se ovšem výletník touto spletí vydá po svých, ocitne se v diametrálně odlišném světě. Především pokud navštíví místa, kterým vévodí proslulý Chrám smíření, zasvěcený Svaté rodině. Rozuměj Sagrada familia, navržená počátkem osmdesátých let předminulého století. Psal se rok 1882, když se chrám začal stavět, a kdo ví, bude-li kdy dokončen do posledního detailu.