Se čtyřmi místy na mapě naší země byl spjat čtyřiasedmdesátiletý život skladatele Leoše Janáčka. Většinu z něj prožil v Brně, kde byl také jeho příbytek ve čtvrti Veveří později proměněn v Památník. Význam měly ovšem i jeho časté pobyty v lázeňském prostředí Luhačovic, kde se zotavoval z bolestí těla i duše a kde navazoval známosti. Z výčtu nelze vynechat ani Ostravu, kde na soukromé klinice vydechl 12. srpna 1928 naposled. Prvních devět let Janáčkova života je ovšem spjato s prostředím podhorských Hukvald, kam se slavný skladatel po celý život vracel. A právě tady, ve vilce po Babí hůrou, najdeme skladatelův památník.

Věřili byste, že u nás najdeme jezero tak rozlehlé, že může při troše nezbytné fantazie připomínat moře? Najdeme je v severočeském městě Most., nově postaveném na zelené louce kus od jezera, které zde nedávno vzniklo zaplavením uhelných dolů. V městě, hledajícím svou tvář, se duchovní vakuum, které tu vzniklo, snaží usilovně přemostit hrstka hudebních organizátorů. Kulturní akce se tu konají například v hradním prostoru Hněvína, který je tak rozlehlý, že se v něm mohou konat pod širým nebem i koncerty.

Traduje se, že v jedné ulici v italském městě Cremona stály tři domy a v nich tři houslařské dílny. Amatiů, Guarneriů a Stradivariů. Jednoho dne se nad vchodem do první z nich objevil nápis tak velký, že byl vidět zdaleka: „Nejlepší housle v Itálii.“ Reklamní slogan Amatiů se ovšem vůbec nelíbil Guarneriům, a tak průčelí nad vstupem do své houslařské dílny vyzdobili nápisem ještě větším: „Nejlepší housle na světě!“ stálo na něm. Stradivariové popřemýšleli a pak vyvěsili nad svoji výrobnu nápis dost titěrný na to, aby každý musel přistoupit blíž. A tudíž byl už jednou nohou uvnitř. Zněl takto: „Nejlepší housle v této ulici“…

Pravidelné toulky za koncertními sály či operními domy zavedou posluchače v dalším dílu pořadu Z archivu osobností do pěti měst, vzdálených od nás přes osm tisíc kilometrů. Jedná se o prostory určené jak k provozování symfonické hudby, tak pro operní zpěv, které bývají v cílovém státě často v těsném sousedství. V rámci tamních kulturních center. Takový je totiž, zdá se, moderní trend země ležící sice v Asii, ale výrazně nakloněné naší, evropské hudební tradici. Ano, další pořad nás zavede do Jižní Koreje.

Další výprava za muzeum hudby, přesněji za muzeem některé z velkých hudebních osobností, se ukázala dobrodružnější, než by se dalo na jejím počátku očekávat. Cílem byla totiž zhmotnělá pocta jednomu z velikánů klasiky dvacátého století, jakým nesporně byl Igor Stravinskij.

Další pořad cyklu Slavná auditoria zavede posluchače do dvouměstí, do něhož vede z Prahy cesta dlouhá tři sta padesát kilometrů. Od metropole nad Vltavou je tedy stejně vzdálené jako Berlín či Vídeň. A přece patří Frýdek-Místek, o kterém bude řeč, bytostně do naší kultury, do našeho národního povědomí. Spjatý totiž se dvěma pojmy, které už dávno překročily hranice dvou krajů, Slezska a Moravy. Krajů, na jejichž pomezí se Frýdek-Místek nachází.

Smetanovské dny v Plzni. Kdy jindy než v roce České hudby se zaměřit v rámci pořadu Slavná auditoria, který se – kromě tématu koncertních sálů a operních domů – pravidelně věnuje i hudebním festivalům? Tím spíš, že si to ten zmíněný zaslouží. Jakkoli je totiž plzeňský projekt nesporně významnou akcí, bývá trochu ve stínu Smetanovy Litomyšle.

1. listopadu 1982 byl v Melbourne veřejnosti slavnostně zpřístupněn Koncertní sál Hamer Hall, který je domovem hned dvou hudebních těles. A právě do druhého nejrozlehlejšího australského města se vypravíme v dalším pořadu Slavná auditoria.

Vypravit se do Bonnu a navštívit tamní Muzeum Ludwiga van Beethovena se může pořádně protáhnout. Protože kromě vlastních expozic, jedné stálé a druhé, vesměs aktuálně tématické, jsou zasvěceným zájemcům k dispozici další prostory. Páteří celé sbírky je nicméně prohlídka dvanácti nestejně velkých místností v domě s adresou Bonngasse 20. Tedy přímo tam, kde se skladatel narodil. Procházet se tímto labyrintem se podobá pouti po skladatelově životě.

Další pořad o slavných koncertních síních světa zahajuje autor cyklu Jiří Vejvoda osobní poznámkou: "Při psaní o Sukově síni pražského Rudolfina jsem narazil na okolnost, která mě sice neměla překvapit, ale přesto se tak stalo. Zdánlivě se nejhůř píše o místech, kterými člověk sotva prošel anebo si je pouze na dálku prostudoval. Zatímco zobrazení prostor důvěrně známých by mělo být snadné. Pravý opak je pravdou!"