Zbrusu nová aréna v Praze, velký zájem fanoušků a posily z NHL – tak vypadal hokejový šampionát v roce 2004. I přes velká očekávání však čeští hokejisté nedokázali získat medaile a skončili ve čtvrtfinále a pátí v celkovém pořadí. Pro fanoušky šlo o sportovní tragédii a zklamání. Slzám se neubránili ani sportovní reportéři Českého rozhlasu. „Neúspěch na mistrovství v roce 2004 jsem prožíval velmi silně,“ vzpomíná Aleš Procházka.

Místo sovětských souprav EČS se tunely metra málem proháněla tramvaj. Alespoň zlí jazykové tak přezdívali prototypu R1, který ve svých červenobílých barvách připomínal legendární „tétrojku“. Konečnou vývoji vystavila srážka dvou z nich spolu s politicky motivovaným upřednostněním sovětských vozů. Byť byly již v době svého uvedení zastaralé, v modernizované podobě jezdí EČS Prahou dodnes – a to spolu s novými soupravami M1, inspirovanými starým československým designem.

Po osmi letech od zahájení stavby se Pražanům v roce 1974 otevírá desetikilometrová trať s devíti stanicemi linky C. Podzemka město změnila i navenek, za oběť jí padly domy v Nuslích či sady před hlavním nádražím. Na páteřní lince brzy vznikají přestupní uzly, o 4 roky později navazuje „áčko“, za další tři se metro rozrůstá po trase B. „Okrajové části tras většinou vycházely z postupu výstavby sídlišť nebo z koncentrace průmyslu,“ říká archivář dopravního podniku Robert Mara.

Pozdějším mistrům světa na domácím šampionátu v roce 1985 hrozilo, že se neprobojují ani do finálové čtveřice. „Z Průhonic jsme jeli v autobuse, tam bylo hrobové ticho. Potom v šatně to starší hráči trochu rozdmýchali, už tam byly nějaké vtipy,“ vzpomíná Pavel Richter na atmosféru před vysokou výhrou nad Švédy. Ve finálové skupině pak Čechoslováci zničili Američany 11:2, do paměti fanoušků se vepsala i branka Vladimíra Růžičky po uklouznutí brankáře Sovětského svazu Miškina.

Moc nechybělo a mohli jsme v Praze místo metrem jezdit podzemní tramvají. Dodnes to cestující poznají ve stanici Hlavní nádraží. Jaká tedy byla cesta k současné podobě pražského metra, které slaví padesát let?

Psal se rok 1978 a českoslovenští hokejisté útočili na zlatý hattrick. A to navíc na domácím mistrovství světa. Jejich cestu za zlatem nakonec rozhodl poslední zápas, a to proti nenáviděným Sovětům. Turnaj přitom rozehráli skvěle, když v základní skupině porazili všech sedm soupeřů. Na šampionátu ale nakonec získali stříbrné medaile.

Dnes je to přesně 20 let, kdy Česká republika spolu s dalšími devíti zeměmi vstoupila do Evropské unii. Bylo to největší rozšíření v jejich dějinách. Byla za těch 20 letech nějaká zásadní příležitost, kterou Česko v Unii nedokázalo využít? „Možná, že jsme nedokázali využít šanci přijmout euro v době, kdy ho přijímalo Slovensko. Je to jeden z největších dluhů, který v integraci máme,“ říká ministr pro evropské záležitosti Martin Dvořák z hnutí STAN.

1. 1. to bude přesně dvacet let, kdy Česko vstoupilo do Evropské unie. Ten den se českým firmám otevřely obchodní trhy, přestalo se platit clo na zboží uvnitř Unie a postupně se otevřel i pracovní trh. Nejviditelnější byly změny na hranicích, ze kterých zmizeli celníci, zůstali jen policisté. Snáz se tak přes hranice jezdilo i tisícům pendlerů včetně Jana Mosingera z Plzně. Jeho život se postupně změnil tak, že v Německu bydlí a dokonce je obecním zastupitelem Bavorské Rudy.

Za 20 let členství v Evropské unii Česko vydělalo už přes bilion korun. Peníze směřovaly hlavně do oprav a výstavby silnic, škol, zdravotnických a sociálních zařízení a taky památek. Například Zruč nad Sázavou díky evropským dotacím opravila chátrající zámecký areál. Vzniklo v něm hned několik muzeí, třeba i vodácké.

Bulharsko se může kromě písečných pláží chlubit taky překrásnými horami nebo raně středověkými kláštery a chrámy. Zároveň je ale nejchudší zemí Evropské unie, která se dlouhodobě potýká s politickou nestabilitou. Už se proto stává tradicí, že Bulhaři vycházejí z šetření evropského statistického úřadu jako nejméně šťastný národ Evropské unie.