Petr Stuchlík už v Jednom procentu byl, plus mínus před rokem, a během něj padla mezi mnoha historkami z jeho byznysového i osobního života i jedna predikce: že se během následujícího roku vypraví pěšky z francouzské Nice do španělské Compostelly. proč? Potřebuju opravit, psychicky i fyzicky, řekl.

Připomenu, že Petr Stuchlík je úspěšný český byznysmen, mimo jiné spoluzakladatel webového Fincentra, které úspěšně prodal. A od té doby peníze investuje, mimo jiné do startupu Corrency. Petr Stuchlík také podporuje vážnou hudbu, a možná si na něj vzpomenete i jako na neúspěšného, ale viditelného kandidáta na pražského primátora.

Upřímně, ten jeho plán s poutí mi nezněl moc přesvědčivě, a tak jsem mu poměrně s lehkým srdcem slíbil, že když to klapne, probereme to opět v podcastu. Jenže klaplo to, a vy před rokem domluvený rozhovor uslyšíte v dnešní epizodě. Natočili jsme ji živě před publikem v Knihovně Čermáka a Staňka v Holešovicích.

O čem jsme mluvili? Mimo jiné o tom, jak vypadá krize středního věku, když máte dost peněz na to, abyste nemuseli pracovat, ale pořád nevíte, proč ráno vstávat z postele. O tom, jak jeho kolegové přiletěli za ním na pouť – a co se stalo těm, kteří nepřiletěli. Anebo o tom, jak se seznámil s nábožnou Američankou středního věku, ale ta před ním pak prchla, když zjistila, že je gay.

Tohle je uvolněná, trochu neposlušná epizoda, takže připomínám, že jsme ji točili živě, s veselým publikem a v dobré náladě. Snad bude zábavná i na poslech.

A ještě než ji pustím, připomínám, že i v listopadu a v prosinci probíhají v Knihovně Čermáka a Staňka zajímavé večery, třeba 4. prosince Jedno procento s Lukášem Sedláčkem, o týden později standup s Luďkem Staňkem, a v rámci našeho minifestivalu vystoupí 12. prosince ještě Tomáš Plhoň a 18. prosince Nikola Džokič.

Plus pokud vás zajímá AI, a to, co jsme se dozvěděli o AI za tři roky od spuštění ChatGPT, zvu vás na show s mou ženou nazvanou: Jak Jak jsme se naučii si nedělat starosti a milovat AI. Bilancujeme v ní tři roky, které uplynuly od spuštění ChatGPT. Po pražské premiéře v úterý budeme hned další úterý 2. prosince v Brně. Přijďte, těšíme se na vás. Lístky najdete na Gooutu nebo na našem webu inspiruj tečka se.

A teď už přeju příjemný poslech.

Posloucháte Jedno procento Miloše Čermáka. Já jsem Miloš Čermák a moje jedno procento jsou dva centimetry na výšku a asi kilogram živé váhy. Jedno procento je taky podcast, kam si zvu zajímavé a zábavné hosty. Nebo prostě lidi, které mám rád či z různých důvodů obdivuju. Koho dnes?

Rapl z Bartolomějský. Lépe řečeno autor stejnojmenné knihy, kterým je emeritní major Miroslav Hyhlík. Obchází teď obvyklé kolečko po podcastech a televizních pořadech, mohl jste ho vidět třeba v show Jana Krause nebo v DVTV. Já si ho však pozval nejen proto, že napsal zajímavou a dobrou knihu. Mám totiž své důvody.

Známe se s Mirkem plus mínus pětatřicet let. Poznali jsme se v roce 1990, ještě s jeho tehdejším parťákem, kdy oba sloužili jako detektivové kriminálky na Praze 1. Jinými slovy, stali se mými policejními zdroji, a dohazovali mi do reportáží případy, na kterých pracovali. Zjednodušeně řečeno. A když se později připletli do nešťastné kauzy, která se později ukázala jako omyl jejich kolegů, skončili na necelé tři týdny ve vazbě na Pankráci. A já o tomhle jejich případu napsal svou vůbec první knížku Klec na policajta, která pak v roce 1991 vyšla v nakladatelství Rozmluvy Aklexandra Tomského. 

Stručně o Mirkovi: je ročník 1961, dnes už “emeritní major”, tedy ve výslužbě. Od roku 1980 sloužil u policie, kde se specializoval na násilnou trestnou činnost – loupeže, vydírání, těžká ublížení na zdraví. Jeho unikátní devizou bylo kreslení – vystudoval aranžérskou školu a jako jeden z prvních českých kriminalistů vytvářel portréty pachatelů podle výpovědí svědků, ještě před érou počítačových identikit. Společně s dlouholetým parťákem Láďou Veselým vytvořili legendární duo detektivů, kteří v 90. letech čelili ruským gangům, vydíračům podnikatelů i domácím vrahům. V roce 1991 byl sám nespravedlivě obviněn a strávil 19 dní ve vazbě kvůli záměně identity, což mu však nezlomilo víru ve spravedlnost. Je autorem knihy, malíř, žije na venkově u Tábora se svou čtvrtou manželkou, která byla také jeho kolegyní u policie.

Více samozřejmě v podcastu.

Mé krimi reportáže z Prahy byly jen epizodou v mé kariéře, související hlavně s tím, že jsem povinnou vojenskou službu absolvoval v časopise Signál. Byla krátká, asi roční, a pak jsem začal psát spíš o jiných věcech, a Mirek i jeho kolega pokračovali ve svých policejních kariérách. Třicet let jsme se v podstatě neviděli, sem tam se někde potkali, občas si zavolali nebo napsali. Až teď, když Mirek napsal zmíněnou knihu, a před pár týdny ji pokřtil, jsem ho pozval do podcastu. Víc jsem o tom psal už před týdnem.

Doufám, že vás náš rozhovor bude bavit stejně jako mě.

Žloutenka se ho pokoušela zabít, umělá inteligence mu zas chce vzít práci. Ale Pavlu Benešovi to naládu zkazit nedokáže. Jeden z nejlepších českých kreslířů vydal letos knížku Nakresleno, která je asi jeho opus magnum. A je krásná a velká, což je u výtvarných knih obojí důležité.

Ale pozor, není to taková ta exkluzivní a zároveň trochu nafoukaná knížka, kterou si dáváte na stůl do obýváku, abyste udělali dojem na návštěvy. Z jednoduchého důvodu: kresby Pavla Beneše jsou natolik zábavné, že hrozí, že si pak návštěva místo konverzace bude už jen prohlížet tuhle knihu.

Jako vážně. Stojí za to, a prohlížet nebo i číst si ji můžete různými způsoby. Jako svého druhu autobiografii autora, jako sondu do toho, co znamená kreslit a co vše lze tímto způsobem vyjádřit, anebo jako kreslené dějiny téhle země za víc než půlstoletí. O tom všem jsme mluvili.

A taky o tom, jak se dostal do průšvihu, kvůli kterému nakonec musel opustit místo docenta na univerzitě, a napovím jen to, že se to týkalo anatomie modelky, kterou kreslili jeho studenti. Konkrétně šlo o zadek a o prsa, ale poslechněte si to od něj.

Je mu konce vlastní akademické kariéry líto? Ani ne, byť ho ta práce mnoho let bavila. Měla význam? Jak se to vezme. Museli bychom definovat, co tím myslíme. Ale ze zhruba 900 studentů, kteří mu takzvaně prošli pod rukama, jich prý dnes umělecky tvoří … kolik byste tipli? Napovím, že je to jednociferné číslo. Počkejte si na něj!

A samozřejmě mluvíme o umělé inteligenci, o tom, proč na Facebooku rád provokuje ostatní lidi ve skupině Vinohradská parta, a proč ho dnes tak baví tvorba ex libris, která dřív považoval za volovinu.

Srdečně vás zvu k poslechu!

A pozor, chci vás zároveň pozvat na dvě živá natáčení v Knihovně Čermáka a Staňka již příští týden. Ve středu 12. listopadu přijde Miroslav Hyhlík, bývalý pražský detektiv, kterému vychází knížka Rapl z Bartolomějský. Pro mě osobně je významný tím, že se známe již ze samého počátku devadesátých let, a byl tehdy literárním hrdinou mé první knížky. Ta se jmenovala Klec na policajta.

A ve čtvrtek 13. listopadu přijde podnikatel Petr Stuchlík. Povídal jsem si s ním už před orkem, a tentokrát se ho budu naživo ptát, co co o sobě zjistil a jak ho změnila jeho letošní pěší cesta z Nice do Compostely. Srdečně zvu!

Teď vám už přeju nerušený a příjemný zážitek.

Vždy několik dní nosí uniformu a zabývá se tím, co se jako lidé spíše snažíme skrýt a nevidět. Lidskými podlostmi, slabinami či výstřelky. A pak, když má pár dní volno, je naopak všem na očích. Svlékne uniformu a z pódia lidem ukazuje to, co vidět chtějí, ale nevěří tomu. Je mistrem iluzí, kouzelníkem, a zároveň policistou. Dvě profese, bez kterých si život nedokáže představit.

O tom jsme mluvili. Jaké bylo v deseti letech jeho první kouzlo, proč je důležité mít vařečku v šuplíku a jak člověka změní uniforma. Plus třeba o tom, jestli je důležitější rozumět tomu, jak a o čem lidé přemýšlejí, když jste policista, anebo když jste kouzelník.

Martin Obdržálek, který používá kouzelnické jméno Obin Magic, umí fascinující věci. Věřte mi. Když se u vás zastaví třeba na večírku, vytáhne z kapsy balíček karet a ukáže vám něco ze svých triků, garantuju vám, že vás to nenechá v klidu. Zejména pokud jste podobně racionálními lidmi jako já. Stačila dvě tři kouzla, a pochopil jsem to, co znamená fráze “vyrazit někomu mozek z hlavy”.

A jasně, tohle nebude jen rozhovor o kouzlech. Je to příběh o muži, který našel způsob, jak sloužit spravedlnosti i radosti zároveň. Který ráno řeší nejtemnější stránky lidstva a večer jim připomíná, že život může být zázračný.

A na závěrečnou otázku, jestli bude svět za 10 let lepší, odpovídá bez zaváhání. Neprozradím jak, to uslyšíte.

Ale každopadně, když odpovídá policista, který denně vidí to nejhorší i to nejlepší z nás, a zároveň mentalista, který umí číst v našich myslích, tak to prostě má svou váhu.

Přeju příjemný, skoro bych řekl kouzelný poslech.

S Petrem Procházkou jsem si v podcastu povídal poprvé, avšak na nohou měl boty, které už ve studiu Jednoho procenta byly. Mluvím teď o značce, a ta je Skinners. Možná znáte, a pokud ne, slyšeli jste skoro určitě už někdy o ponožkobotách. Jde o originální český nápad kombinující ponožky a boty do jednoho produktu. Už víte?

V roce 2015 zabodovaly skinnersky v soutěži Nápad roku, zcela zaslouženě, byť nevyhrál, ale skončil na druhém místě. Já ve skinnerskách aspoň moderoval vyhlášení výsledků následujících dvou ročníků. V dalších letech ponožkoboty zabodovaly na crowdfundingových platformách, včetně amerického Kickstarteru. Dohromady vybrali asi 40 miliónů korun.

Firmu rozjeli Petr a Michaela, v té době partnerský pár. A jestli pátráte po odpovědi na otázku, zda je těžší udržet blízký vztah v osobním životě, anebo v byznysu, tak tihle dva mají svou odpověď. Rozešli se, a už dávno mají oba jiné partnery. Ale firmu Skinners udrželi a rozvíjejí ji dodnes.

Michaela Steinhauser už v Jednom procentu byla, před několika lety, a Petra Procházku jsem pozval teď. Mimo jiné i proto, že Skinners už dávno nevyrábějí jen ponožkoboty. I když ty jsou asi stále nejznámějším produktem. Ale snaží se prosadit v segmentu tzv. barefootů. Tam je trh větší, ale zároveň i mnohem tvrdší konkurence.

Mají šanci uspět? O tom jsme mluvili. A taky o tom, proč boty vyrábějí v Portugalsku, proč se v Česku skvěle žije, ale ne úplně dobře podniká, a taky o tom, co mají podrážky bot Skinners společného s rizotem.

Přeju příjemný poslech.

Než přišel do studia, uplaval ráno padesát bazénů. Ví to přesně, protože aby se nespletl, počítá uplavané bazény jako zlomky. Jeho prvním vzděláním byla střední zahradnická škola, a prý dodnes zná zpaměti latinské názvy pěti a půl tisíc rostlin. A do studia přišel v tričku s motivem filmu Kmotr. Ale prý to žádný podtext ani skrytý význam nemělo.

Kdybyste neznali jméno mého hosta z titulku, asi byste po těchto informacích těžko tipovali, že jde o jednoho z aktérů tzv. bitcoinové kauzy. Česká politika i média jí žijí už mnoho týdnů, zatím však moc netušíme, co se vlastně seběhlo.

V dnešní epizodě bude rozhovor právě se soudním znalcem Jiřím Bergerem. Známe se jen od vidění, ale dlouho, už od devadesátých let, kdy já o rodícím se českém webu psal do Reflexu a připravoval televizní pořad Zavináč, a on byl jako zakladatel serveru Notebooky.cz jedním z internetových pionýrů.

Samotný rozhovor s Bergerem je dlouhý, a delší je i tento “propagační” text. Bitcoinová kauza je složitá, a je asi důležité náš rozhovor zarámovat do toho, co o této kauze zatím víme a co se o ní pouze dohadujeme.

Jiří Berger je mužem mnoha oborů i profesí, a soudní znalectví v oboru kybernetika je jen jednou z nich. Příběh bitcoinové kauzy začal 7. března v kanceláři na pražské Bělehradské třídě. Kromě Bergera tam byl i advokát Kárim Titz, který zastupuje Tomáše Jiřikovského, pravomocně odsouzeného provozovatele nelegálního online tržiště Nucleus na takzvaném darknetu. Předmětem zájmu je starý kus výpočetní techniky, který má údajně ukrývat digitální jmění v bitcoinech. Později do kanceláře dorazil i notář.

Berger, jako státem aprobovaná technická autorita, měl za úkol otevřít Jiřikovského bitcoinovou peněženku, ověřit její obsah a dohlédnout na převod části prostředků českému státu formou „daru“. To také podle svých slov udělal, transparentně a odborně správně.

Bezprostředním výsledkem je převod bitcoinů v hodnotě zhruba jedné miliardy korun na účet Ministerstva spravedlnosti. Brzy se však ukáže, že to byl pouhý zlomek celkové částky. Objevují se informace, že v peněženkách spojených s Jiřikovského aktivitami mohly být prostředky v hodnotě až dvanácti miliard korun. Zbytek zůstal buď nedostupný, nebo zmizel.

Trvalo řadu týdnů, než se informace o daru Jiříkovského dostaly do médií. Jiří Berger se ocitl v epicentru politického skandálu. Jedno jisté: jakkoli jeho jméno veřejnost neznala, nebyl a není nějakým bezejmenným expertem s kulatým razítkem. Jeho profesní dráha je mozaikou zdánlivě nesourodých prvků, které však dohromady tvoří obraz mimořádně schopného a ambiciózního člověka.

Bergerova kariéra stojí na unikátním vzdělání. Vystudoval informatiku na České zemědělské univerzitě, získal titul MBA a překvapivě absolvoval i skladatelské oddělení Konzervatoře Jaroslava Ježka. Tato kombinace technického a uměleckého vzdělání naznačuje myšlení, které se neomezuje na jedinou disciplínu.

A když jsem u vzdělání, Berger absolvoval prestižní akademii projektového leadershipu v americké NASA v roce 2014. Jde o elitní centrum, které školí manažery pro řízení nejkomplexnějších a nejrizikovějších projektů na světě, srovnatelné s vesmírnými misemi.

Jak jsem říkal, Berger se už v devadesátých letech etabloval jako úspěšný podnikatel. V roce 2002 prodal internetové vydavatelství Notebooky.cz mediální společnosti MAFRA, kde se stalo součástí portálu Technet.

Jeho klíčovými firmami jsou FRACTAL s.r.o. a e-FRACTAL s.r.o.. Nejde o malé IT firmy; podle veřejných registrů uzavřely se státními institucemi stovky smluv v hodnotě desítek milionů korun. Společnost FRACTAL působí jako významný prodejce letenek pro korporátní klientelu.

Globální ambice dokresluje projekt PhoneCopy.com. Jde o fungující službu pro zálohu a synchronizaci dat z mobilních zařízení, která má díky nástupu cloudu své nejlepší období sice už za sebou, ale i tak se může pochlubit více než 1,25 milionem aktivních uživatelů po celém světě. Berger jako CEO firmy je do projektu aktivně zapojen, což dokládají i jeho příspěvky na firemním blogu.

Bergerova expertíza není jen praktická, ale i teoretická. Je držitelem amerického patentu č. 7,904,431 s názvem „Metoda a systém pro automatizované modelování požadavků”. Tento patent není jen formalitou; jeho principy se aktivně používají.

Je spoluautorem několika odborných článků publikovaných v recenzovaných vědeckých časopisech, které se týkají českého systému eRecept. Jeho výzkum se soustředí na využití procesního modelování ke zefektivnění implementace složitých IT systémů ve veřejné správě. To bylo v projektu eReceptu použito například pro efektivní začlenění záznamů o očkování proti covidu.

A pak je tu druhá tvář Jiřího Bergera, jeho kariéra soudního znalce a vlivného konzultanta. Napsal podle svých slov nepočítaně posudků, ale minimálně dva “vyčuhují”, protože se dotýkají opět svého času mediálně sledovaných kauz: pražské Opencard a výběrového řízení na mýtný systém, provozovaný firmou Kapsch.

Plus samozřejmě již zmíněné účinkování v bitcoinové aféře. V ní čelí podezření i stížnostem, které poukazují na možný střet zájmů. Ale podle Bergera probíhalo vše standardně a nevybočilo z běžné praxe. Co bylo nestandardní, je astronomická suma, o kterou jde.

Ano, zřejmě se podařilo obnovit přístup pouze k části bitcoinů, kterými Jiříkovský kdysi disponoval, ale jak říká Berger, a velmi srozumitelně to vysvětlil i Patricku Zandlovi, který o tom napsal text na svůj web Marigold, mělo to čistě technický důvod. A tím byl zastaralý typ bitcoinové peněženky, která otevřela jen ty adresy, ke kterým byly klíče na navráceném starém hardwaru. Ostatní jsou nedostupné a tedy fakticky ztracené.

Objeví se někde? Ulít peníze do bitcoinu je ten nejhorší způsob, říká Jiří Berger. Je to tak? Netroufám si říct. A vlastně ani nemám ambici a hlavně ani možnosti se dopátrat pravdy. Baví mě příběhy, a ten Jiřího Bergera je fascinující.

Jistě, nenabízí jednoduché odpovědi. Ale nabízí komplexní a pozoruhodný portrét muže mnoha talentů. Vizionářského byznysmena, chytrého a kreativního akademika a zároveň tvůrce, a také vlivného operátora pohybujícího se na pomezí byznysu, státu i politiky. Poslechněte si verzi tohoto příběhu přímo od jeho nositele.

Přeju příjemný poslech!

Tereza Šídlová byla výjimečný host. Nejen proto, že se známe dlouho a že jsem ji kdysi učil na Fakultě sociálních věd. Výjimečné ale bylo to, že jsme natáčeli v den, kdy promovala a tedy po delší přestávce své studium úspěšně ukončila. Ale samozřejmě jsme se bavili taky o spoustě dalších věcí.

Témata?

Například: Měl ruský vliv podíl na pádu Topolánkovy vlády v roce 2009? Tereza Šídlová ve své diplomové práci zkoumá kauzu amerického radaru v Brdech jako možný příklad rané hybridní války. To, co se tehdy zdálo být domácí politickou fraškou, může podle její analýzy představovat sofistikovanou ruskou operaci.

Samozřejmě to nebylo naše jediné téma: zeptal jsem se třeba na to, jak vzpomíná na svou práci na izraelské ambasádě, a zajímalo mě, jestli někdy litovala, že si vzala jméno svého manžela novináře.

Řeč přišla na kampaň "Dobré ráno Česko", která má najít pozitivní příběh České republiky. Tedy na kampaň, na kterou se já dívám se skepsí a možná až cynismem, a Tereza naopak optimisticky.

Takže budete svědky toho, jak se mě snaží přesvědčit, že byť jako stát možná nejsme zcela výjimeční, tak národní branding si každopádně zasloužíme. Protože - a to je zajímavá myšlenka - národní branding není jen marketing, ale může být důležitý i pro národní bezpečnost.

Nehledě na to, že Tereza soudí, že by Česku obecně asi prospělo méně cyniků a více optimistů.

Ono to souvisí i s tím, jak se na budoucnost dívá ona: po přechodu z novinařiny do státní služby, po boji s vážnou nemocí a po dokončení vysoké školy je stále optimistická. Věří, že svět za deset let bude lepší místo.

Přeju si, aby to tak bylo, a vám přeju příjemný poslech!

Kdo bude ředitel České televize? Janek Rubeš říká, že to asi nakonec “urve” Milan Fridrich. Ale ať bude veřejnoprávní televizi nakonec řídit kdokoli, Rubeš zároveň doufá, že nepřinese příliš mnoho změn. Téhle instituce si v dnešní podobě váží, a má ji rád i jako divák. 

O tom jsme mluvili, dva dny před dalším kolem volby ředitele ČT. Ale samozřejmě to nebylo naše jediné téma: řeč přišla na pražské letiště, koloběžky na chodníku nebo třeba recenze na restaurace či hotely na sociálních sítích.

Dozvíte se i to, jak Janek Rubeš vzpomíná na slavnou televizní stávku v roce 1999, kdy mu bylo dvanáct, nebo proč odešel z Twitteru. Ne, nebylo to kvůli Elonu Muskovi, byť to souvisí se změnami, které s Elonem Muskem na Twitter přišly.

A souvisí to i s tím, jak se dnes Janek Rubeš živí: po odchodu ze Seznamu v roce 2020 jsou s kolegou Honzou Mikulkou nezávislými producenty videí, a jejich hlavní příjmy jim asi zajišťují videa publikovaná na YouTube. Celková zhlédnutí se měsíčně pohybují v řádu miliónů.

Jejich Honest Guide v angličtině míří na návštěvníky Prahy, a pro mnoho turistů je důležitým zdrojem informací. Mimochodem, jsou podle Janka Rubeše turisté pro Prahu požehnáním, anebo pohromou? I to se dozvíte.

Natáčeli jsme spolu jedno procento už potřetí. Poprvé to bylo v belgickém pivním baru, po druhé na střeše domu v americkém New Yorku, a teprve po třetí se to povedlo v regulérním studiu. Takže už teď mě zajímá, kde budeme točit příště.

Přeju vám příjemný poslech!

Už mnohokrát jsem vyprávěl historku, jak jsme se seznámili. Pro ty, co to ještě neslyšeli: bylo to někdy kolem roku 2000, když obíhal republiku. Osamělý muž v čelence a s malým batohem, bojující s rychle projíždějícími auty na krajnici státních silnic. Napsal mi, jestli nechci běžet s ním. Zbláznil jste se? Kolem republiky? Odepsal jsem mu. Jen kousek, navrhl, a nakonec jsem s ním běžel po kutnohorské výpadovce asi deset kilometrů směrem do Prahy.

Od té doby jsme kamarádi. Založili jsme běžecký klub nejdřív v Lidových novinách a pak v Reflexu, v době, kdy běhání ještě nebylo tak cool jako dneska. Napsali jsme knížku Jak uběhnout maraton za 100 dní, která by se stala ohromným bestsellerem, kdybychom ji napsali o pět let později. Ale i tak se tahle asi první česká knížka o populárním běhání prodala v nákladu desítek tisíc.

No a byl jsem na Milošově běžecké svatbě, kde se místo přípitku a popíjení běželo po obřadu deset kilometrů. Ano, cice do hospody, ale i tak to byla nejneobvyklejší svatba, které jsem se zúčastnil.

Mám Miloše rád, byť oba běháme úplně jinak. A tím nemyslím to, že on rychle a já pomalu, nebo že on si dává v kuse stovky, zatímco já spíš jednotky kilometrů. On prostě běhá dobře, a já špatně, ale zároveň říká: každý si může běhat, jak chce. Můžu vás taky naučit běhat dobře. Ale i když budete běhat špatně, jako Čermák, pořád je to lepší, než když nebudete běhat vůbec.

Zkrátka: pozval jsem Miloše do podcastu, už po několikáté, ale znovu mi to udělalo radost. Doufám, že i vám! A pokud vás Jedno procento baví a chtěli byste ho podpořit, budu rád: na webu jedno procento tečka cézet. Můžete mě podpořít dobrým slovem, ale to víte - peníze jsou peníze.

Díky a hezkou zábavu!

Hostem této epizody je Jan Řehák. Muž, s kterým jste se možná setkali, ale zároveň je docela pravděpodobné, že jste ho neviděli. Zní to tajemně? Hned vysvětlím, mám totiž přesně takovou zkušenost. 

Setkali jsme se mnohokrát, když jsem například navštívil nějakou akci nebo byl jako novinář na americké ambasádě. Ale viděl jsem ho poprvé až na pivu. Lépe řečeno v pivním baru, jehož spolumajitelkou je jeho manželka.

Honza totiž zvládá umění být neviditelným. Což taky vysvětlím. Působil řadu let jako osobní ochránce hned tří amerických velvyslanců. Jan Řehák byl policista, a u Policie České republiky sloužil do letošního roku celkem dvaadvacet let. Dnes už je takzvaně ve výslužbě. 

První roky strávil na potovostní motorizované jednotce, pak nastoupil do útvaru ochranné služby. Ta se stará o bezpečí a ochranu ústavních činitelů, a taky dvou velvyslanců: americkou a izraelského.

Jaké to je dělat takovou práci, co to obnáší a jaké schopnosti či dovednosti potřebujete? Plus co vám mnohaletá zkušenost tohoto typu může dát pro život? A co se o tom dá říct či sdělit ostatním? Přesně o tom jsme mluvili. Doufám, že vás to bude bavit stejně jako mě.

.

Být připraven na nejhorší, aby všechno dopadlo dobře. Příběh muže, který chránil tři americké velvyslance

Existují profese, o nichž víme, že tu jsou, ale moc o nich nevíme. A když něco, tak jsou to romantické či naopak nerealistické představy získané z filmů nebo knížek. Ano, takovou profesí je i práce osobního ochránce, člověka, který musí být neustále ve střehu, připraven na všechno, a přitom by ho v ideálním případě nikdo neměl vidět. 

Cesta Jana Řeháka k této práci nevedla přímo. Jako absolvent hotelového a restauračního provozu začínal v kuchyni jedné pražské restaurace. "Bylo to na Újezdě, v takovém podzemí. Z kuchyně jsem neviděl vůbec nic, nebyla tam ani okna," vzpomíná s úsměvem. Tahle zkušenost ho však nenadchla, a tak se vydal na roční pracovní pobyt do Anglie.

Po návratu se s kamarádem ze základní školy rozhodli pro radikální změnu kariéry – nastoupili k policii. První roky strávil na pohotovostní motorizované jednotce v Praze, což znamenalo, že vyjížděl k nejrůznějším případům na tísňové lince 158. "Ta práce má své kouzlo v tom, že nikdy nevíš, kam jedeš, do čeho jedeš, co tam bude," říká. Ale právě tahle nepředvídatelnost ho na práci bavila, přestože přinášela i značné riziko.

Na otázku, zda se při těchto výjezdech bál, odpovídá překvapivě: "To si nemyslím. Asi za to může ten adrenalin. Není tam moc prostoru pro to, že bys někam jel a řekl si 'já se bojím, já tam radši nepojedu'. Přemýšlíš jen o tom, jak tu práci udělat co nejlíp a nejefektivněji, aby ses vrátil domů.

Po zhruba šesti letech přešel na ochrannou službu, což vyžadovalo projít náročným výběrovým řízením. Jeho součástí byly speciální psychotesty a především tzv. "pekelňák" neboli pekelný týden. Jinými slovy, extrémně náročný fyzický a psychický test.

"Je to zátěžový týden, kdy tě instruktorři vystaví vysoké fyzické zátěži. Moc nespíš, moc nejíš, vlastně nevíš, co se bude dít. Snaží se tě dostat na dno, aby viděli, jak reaguješ, když nejsi v komfortní situaci," popisuje Honza, který tuto zkoušku absolvoval shodou okolností den poté, co měl nehodu na motorce.

V ochranné službě začínal jako řidič policejních vozidel, následně přešel mezi řidiče-ochránce v civilu a nakonec se stal osobním ochráncem. Posledních přibližně 10 let strávil na americké ambasádě, kde chránil tři po sobě jdoucí americké velvyslance.

"Dobrý ochránce by měl být neviditelný," vysvětluje Honza jeden z klíčových principů své bývalé profese. A ano, znamená to, že musíte potlačit své ego. Pro člověka, který je zvyklý na běžné sociální interakce, by mohlo být frustrující, když ho lidé nepoznávají nebo ignorují. Osobní ochránce však musí tuto "neviditelnost" vnímat jako profesionální úspěch.

Vztah mezi ochráncem a chráněnou osobou je mimořádně specifický. "Jsi tak blízko a tak často, že spolu trávítě často víc času než s rodinou nebo kamarády," popisuje Honza. "Víš spoustu věcí. Jak se ta osoba chová i jak přemýšlí. "Přesto musí ochránce udržovat profesionální odstup. "Základ je, aby si ti dva lidé sedli. Pokud si to nesedne, tak to nikdy nebude fungovat," vysvětluje. Zároveň však dodává, že ochránce by měl být apolitický: je mu jedno, jaké má chráněná osoba názory, jeho úkolem je ji chránit bez ohledu na osobní sympatie.

Z chráněných osob mu byl nejbližší bývalý americký velvyslanec Stephen King. "To byl chlap s ohromným přehledem i zkušenostmi. Bylo mu kolem osmdesáti, ale měl neuvěřitelnou energii,” říká s respektem.

Osobní ochránci procházejí soustavným výcvikem v mnoha oblastech - od řidičských dovedností přes bojové umění a zdravovědu až po psychologickou přípravu. "Netrénuje se jen střelba," vysvětluje, "ale i umění vyhodnotit situaci a předcházet konfliktům. "Po 22 letech u policie se Honza rozhodl pro změnu. "Jednoho dne se vzbudíš a už se netěšíš do práce. A v tu chvíli taky víš, že to je tvůj konec," vysvětluje svůj odchod. "Všechno se dá dělat po nějakou určitou dobu a člověk by měl odejít, dokud na tu práci stačí," dodává.

Nyní pomáhá své manželce s provozem dvou belgických barů a na otázku, na co se těší, odpovídá: "Těším se na to, co ještě nevím, co bude. Ten život přináší spoustu nových věcí a nových výzev."

Z Honzovy profese si můžeme odnést několik cenných rad do běžného života. Například jeho přístup ke konfliktům: "Lepší je těm problémům vždycky předcházet a z toho místa klidně odejít, v civilním životě normálně utéct. Život máš jenom jeden, zdraví máš jenom jedno."

I ve svém civilním životě si zachoval některé návyky - v hospodě si nesedne zády ke dveřím a vyhýbá se potenciálně problémovým situacím. "Nikdy nevíš, kdo proti tobě stojí," říká.Na otázku, zda bude svět za deset let lepší nebo horší, odpovídá s optimismem, který možná kontrastuje s tím, že od něj jeho bývalá profese vyžadovala být každý den připraven na to nejhorší : "Já myslím, že svět bude lepší."