Naléhavé sdělení je něco, co se nedá ignorovat. V naší širší rodině je „naléhavými sděleními“ proslulý jeden ze strýců, kterému říkáme Budík, a to proto, že slovo strýček je pro tohoto rodinného buditele příliš obyčejné.

Rasismus. Téma rezonující ve společnosti většiny sociálních skupin. Tedy alespoň u lidí. Zážitek z nedávné doby, kdy jsem byl svědkem rozhovoru mezi dvěma postaršími pejskařkami, mi vnukl nutkavou potřebu podívat se na samotný rasismus z širšího úhlu pohledu.

Jmenovala se Žaneta a určitě nemá tušení, že byla mou první láskou. Bydleli jsme ve Zlivi, v domku naproti šamotce, do školy jsme šli spolu v září roku 1990: ten první ročník, kde už před tabulí nestála soudružka, ale paní učitelka.

Duben, ještě tam budem. Tahle věta mě napadla, když jsem si nedávno vyšel k rybníkům. Jen škoda, že mě nenapadla už doma.

Jeden můj známý si zlomil nohu. Rád o tom vypráví, a tak kromě velmi podrobného popisu, jak se to stalo, jak moc to bolelo, kdo byl přítomen (zasahující lékař) a kdo měl být přítomen, a nebyl (manželka), máme k dispozici i nově nabyté znalosti: latinské názvy kostí.

Jedním z nejzajímavějších – a zároveň nejzákeřnějších – slov v našem jazyce je nenápadné „se“. Pouhá dvě písmenka, a přitom nám vstupují do života téměř denně. Ne snad fatálně, ale rozhodně vytrvale.

Slovní spojení „šustit hedvábím“ popisuje způsob, jak si udržet důstojnost v těžkých dobách. A těžké doby mohou být velice různorodé.

I já jsem po sáhodlouhém uvažování propadl myšlence na studium vysoké školy. I přes to, že jsem nikdy nebyl pilným studentem a ze školy nosil více poznámek v žákovské knížce než v sešitě, ke studiu vysoké školy mě tlačila vidina povýšení ve stávajícím zaměstnání.

Česká literatura se stává literaturou budějovickou. Nikde v zemi nežije tolik autorů na jednom kilometru čtverečním. Je jich tu tolik, že už se objevují i spisovatelé stejných příjmení, kteří spolu nejsou příbuzní – Lukáš a Míra Bočkovi nejsou bratři ani bratranci ze třetího kolene, ale spojuje je psaní.