Když si s dětmi prohlížíme fotky z dovolené, po letech jen odhadujeme, kde to vlastně bylo – zpravidla nemám ani jednu fotografii s výhledem na moře, nejvyšší kopec, nejužší uličku nebo ikonickou památku – všude jsme my – děti a jejich úsměvy.

Na svých toulkách mám někdy smůlu a stane se mi, že se přimotám ke skupině turistů, jdoucích stejným směrem. Jsem pak nucena táhnout se v určitém odstupu za nimi a nechtěně zažívat pospolitost davu.

Miluju hospodské česnečky. Zaprvé mi opravdu chutnají. Ale hlavně – za druhé – když si mohu česnečku dopřát, znamená to, že mám ten den pohov. Že mě nečeká žádné důležité jednání a ideálně jsem někde na rajzu.

Napadlo mě onehdy, že se nám v posledních letech nějak vytratil jeden typ humoru. Takový ten, kterým jsme si výrazně ulevovali, když na nás dolehla tíha doby – zkrátka dělali jsme si legraci takříkajíc na účet představitelů státu a vůbec osob z nejvyšších pater politiky, které o něčem rozhodují.

Říká se, že nikdo ve skutečnosti nevypadá tak hrozně jako na fotce v občance. Já nevypadám dobře na žádné. Už jako mladík jsem zjistil, že na každé působím dojmem, jako bych měl zácpu, a tak žánr portrétu záměrně bojkotuju.

Je zajímavé, jaké všelijaké existují pozdravy. Kdysi jsme se zdravili Pozdrav pánbůh a odpověď byla Dejžto, pak se změnila společnost a přišla éra pozdravů typu Čest, soudruhu s odpovědí stejného ražení.

Na první pohled je to úctyhodná stará dáma v ovčím rouše. Její jméno je Princezna a letos jí bylo už 15 let. Přes některé neduhy, jako jsou artróza v kolenou nebo šedý zákal, které ji omezují, má celkem kvalitní život

Jako malá holka jsem chtěla psa. Rodiče mé prosby rázně odmítali, a když už jsem se skoro smířila s tím, že psa mít nebudu, objevil se ve dveřích táta a na ruce nesl šedobílý uzlíček

Stalo se začátkem léta, v Alpách. Kousek pod Dachsteinem mě a kamarády zastihla bouřka. Skutečně to bylo divoké.