Možná jste to zachytili — byl z toho celkem humbuk. Svět obletěly fotky, jak na Lipně trčí z vody náhrobky ze zrušeného hřbitova v Dolní Vltavici.

Jak známo, ve městě se lidi spolu moc nebaví. To není neslušnost ani arogance. Spíš důsledek toho, že na komunikaci v takovém davu nás vývoj nevybavil. Město je pro nás pořád příliš velká jeskyně. Někdy je ale komunikace s cizími lidmi nutná a v jednom případě je nutná životně.

Babi, ty jsi úplná bramborová královna, konstatoval sedmiletý vnuk Robin, když jsme spolu dobývali na chalupě můj první pěstitelský pokus. Kdysi jsem se totiž zařekla, že brambory nikdy sázet nebudu.

Potkal jsem tuhle ráno na ulici Martinu, dramaturgyni těchto Rozhlasových sloupků. Chvilku jsme si povídali a já říkám, že za dva dny odjíždím na Slovensko. S kamarády, na týdenní přechod Tater.

Už jste viděli milion? Teď nemyslím peníze, i když to může být zajímavý pohled, ale milion čehokoli, milion jako počet. Nejsnáz se vám to povede pod starou lípou někde v parku, třeba v Budějovicích na Sadech. Když si tam stoupnete, máte ten milion rovnou před sebou, protože až tolik listů může takový strom mít.

Povídat si s pamětníky má obrovský smysl. Nejenže se člověk dozví spoustu věcí a pochopí souvislosti, ale občas to otevře dveře k naprostému úžasu.

Už léta používám pro vyjádření svého negativního emočního stavu takzvanou stupnici naštvanosti.

Občas provádím v klášteře ve Zlaté Koruně. Návštěvníci jsou různí. A někdy vyfasuji puberťácký kolektiv. Mezi námi – ostatní průvodci puboše moc nemusí, ale já je mám docela rád.

Mám pocit, že čas se nějak zrychluje. Za dávných dob mi pouhý školní týden od pondělí do pátku připadal nekonečně dlouhý. Dneska se mi zdá, že měsíc uplyne, než mrknu okem a sotva stačím stihnout všechno, co jsem si naplánoval.

Život s papouškem není žádná nuda. Naše zelená papouščí holčička nám to připomíná každý den.