Bydlel jsem jistý čas na sídlišti. Děti byly tenkrát školou povinné a já na tu dobu vzpomínám rád. V paneláku rozhodně nebyla nuda.

Vyrazili jsme s rodinou k moři. Týden jsme bydleli v přímořském městečku tak malebném a turistickém, že nás tam parkovné stálo víc než naše auto.

Podařila se mi jedna věc. Najít si zubařku. Je šikovná, poměrně mladá a pracující s moderními metodami. Zubaři jsou nedostatkové zboží, lidi se spokojí i s málem, takže mít někoho dobrého je výhra v loterii.

Ten večer před prvním slovem nového románu…. Ten večer před první větou, stránkou, před prvním škrtnutím… připadáš si zase jako kluk, který se chystá na první rande, myslíš na první stěhování a křtiny prvních dětí.

Taky je vám líto zbavovat se věcí, které sice už teoreticky dosloužily, ale nechcete je ještě vyhodit, protože si myslíte, že by se vám mohly ještě někdy hodit? Že by ještě mohly posloužit.

Nevím jak vám, ale mně dost vadí, jak se v poslední době nadužívají a zneužívají takzvaná silná slova. V médiích i v obyčejném běžném rozhovoru.

Měl jsem dlouhé období, kdy jsem chodil bos. Začal jsem s tím vlastně z nouze. Jednou jsem fotografoval v Novohradských horách, a protože dobré fotky se nedělají ze silnice, potřeboval jsem popojít kousek stranou, aby fotka dostala ten správný úhel.

Za celý loňský rok jsem nenapsala žádný sloupek. Nějak jsem neměla chuť. A možná inspiraci, touhu, nevím... A pak najednou jedno ráno jsem pila kávu, sedla si k počítači a napsala sloupek o kávě.

A stalo se mi to zase. Na autorské besedě ke mně přišel čtenář a oslovil mě „Jirko“. Už se nebráním, taky není čemu, jen mě zase překvapilo, že je to pořád ten stejný Jirka.