Určitě to znáte, přijdete z nákupu a najednou AHA efekt, něco jste zapomněli.

Je potěšitelné, jak český národ stále víc a víc sportuje. Neopírám se při tomto tvrzení o žádné statistiky, ale o to, co kolem sebe vidím na ulicích. V ryze sportovním úboru se kolem mě v libovolnou denní dobu pohybuje stále více lidí.

„Kdyby nebylo Jihočeské univerzity, nežil bych tady, ale domů bych se nevrátil,“ řekl mi nedávno jeden kamarád – pochází z Mostecka, vyrůstal ve vyloučené lokalitě, přihláška na vysokou pro něj byla vstupenkou do nového světa a snad i lepšího života.

Blíží se doba letních dovolených, a s tím také klasická otázka: Kam vyrazit a za kolik. Někteří sportovněji založení jedinci ještě řeší tradiční dilema: na jih, nebo na sever? V mém případě je tato otázka úplně bezpředmětná.

Tak stačí přežít dnešek a pak už bude pro zbytek roku úplně všechno v pohodě. Pokud nevíte, o čem mluvím, pak se mrkněte do kalendáře. Ano, je pátek 13. června.

Omlouvám se za sloupek, který možná vyzní jako nekrolog. Před pár dny jsem se dozvěděl, že skoro po dvou stech letech má být definitivně smazána z povrchu zemského legendární Eleonora – sklárna v Lenoře na Prachaticku.

V jednom oblíbeném českém filmu je slavná věta: „Já jsem vítací tip, ale abych se mohl vítat, musím nejprve odejít.“ Když někdo odchází, počítáte s tím, že zase někdy přijde. A když ví, že už nepřijde, tak bývalo zvykem rozloučit se pozdravem SBOHEM.

Návody na splněná přání znějí jednoduše: vyslov touhu a Vesmír ji splní. Nebo: chyť zlatou rybku a požádej. Ale pozor! V té jednoduchosti číhá past. Vesmír i rybka totiž přání sice plní, ale bez záruky. Doslova. A je jim jedno, jak to myslíte – chtěli jste to? Máte to!

Nechtěl jsem tomu uvěřit – když jsi mi řekla, že spolu letos budeme manželé 18 let, musel jsem znovu počítat. 9. června 2007 – datum mám na prstenu i v hlavě, ale mozek šálí, že to přece nemůže být tak dávno.