Celkem to motám. Někdy jedu do Wroclawi, jindy do Vratislavi. Říkám Linz i Linec, ale zásadně Berlín, Vídeň nebo Drážďany.

Když ležíte v noci uprostřed přírody, v úplné tmě a v naprostém tichu, nejprve vás to překvapí, pak zarazí a nakonec se začnete toho ticha možná i trochu bát a každý nepatrný zvuk se zdá být najednou nebezpečný.

Vybrat si správnou knížku na dovolenou, to bývá někdy úplná alchymie. Dovolená je přece od toho, abychom hodili za hlavu starosti všedního dne, odreagovali se od práce a vůbec se jaksi zregenerovali. Takže tahat se někam k vodě či do hor s odbornou literaturou nebo literaturou faktu nám asi moc neprospěje.

Živočišné druhy jsou determinovány tím, jak velký predační tlak je na ně vyvíjen. Tak třeba koroptve. Nebo divocí králíci. V podstatě vymizeli, protože je loví kdekdo a kdeco. Lidé, psi, lišky, vlci, kuny, tchoři… A rys a káně taky.

Napsal jsem letos v létě celou sérii dopisů. Donutila mě k tomu dcera Meda – chystala se na svůj první letní tábor a připomněla mi, že dětem se přece píšou psaníčka. Bude tam dva týdny bez telefonu a pošta je jediným spojením s domovem. Čtrnáct dní pryč – její první velká cesta.

Když jsem si jako mladá manželka začala zařizovat svou domácnost – nebo lépe řečeno kuchyni – omezila jsem se na základní výbavu, protože jsem si nehodlala zvolit kuchtění za svého koníčka. Proces vaření jistila sada hrnců, kterou jsme dostali svatebním darem, a já jsem zastávala názor, že mi to bohatě stačí.

Z vesnice, kde jsem vyrůstal, se na letní tábory moc nejezdilo. Většina rodin měla hospodářství a o prázdninách dospělí i s dětmi pracovali na polích. Takže moje dva tábory byly nejspíš velkou výjimkou.

Při nedávném domácím úklidu jsem na dně jednoho šuplíku našel dvě nepoužité telefonní karty. Ještě zabalené v celofánu. Vyhodit je, či nevyhodit? That is the question, řekl jsem si s Hamletem a pak je zase uložil na dno. Třeba časem získají nějakou cenu.

Sedím u ohně, zamyšlená, koukám do plamenů a najednou mi něco bílého skočí do náruče. Leknu se tak, že ztuhnu, a nemůžu ani vykřiknout, jak jsem vyděšená.

Nedávno jsem se vracel domů, byl už večer a na sídliště Máj padala tma. A najednou jsem málem šlápl na malého bílého chundelatého psíka, který mi vběhl pod nohy. Neútočil, bylo to hravé štěně a zastavilo ho vodítko, na jehož druhém konci visela paní majitelka.