Viděl jsem prvního člověka na Měsíci. V televizi, samozřejmě, protože tehdy se nějakým zázrakem stalo, že přímý přenos dorazil až k nám. A i když se vědělo, co se chystá, byl to šok.

„Hej, mladá, nechceš věštit z ruky?“ Takhle na mě na ulici zavolala stará osmahlá paní. „Nechceš vědět, co tě čeká?“ No upřímně: Nechci.

Den co den si šlapu po štěstí a většinou o tom vůbec nevím. Můžou za to moderní technologie. Rafinovaně totiž přede mnou skrývají štěstí, výhody a vůbec vše pozitivní, co se na mě hrne.

Taky jste sledovali diskusi o tom, jak by se měla jmenovat budoucí sportovní hala v Českých Budějovicích? Jo, tohle mě bavilo – ta přestřelka, jestli to má být Pikador Arena, Samson, Malše, CEBU, KUBA nebo Koloseum Přemysla Otakara II., aby se to nevešlo na žádný řádek a cizinec si na tom vylámal zuby.

Hned na úvod připomínám, že kanál La Manche mezi Anglií a Francií měří na délku 520 kilometrů, hluboký je až 172 metrů a spojuje Keltské a Severní moře. V nejužším místě je široký 32 kilometrů. Tolik stručné geografické údaje.

Být sama nebo sám už dneska není nic neobvyklého a ani to nezavání neúspěchem. Často je to volba životního stylu. Být nezávislý, svobodný v rozhodování, nedělit se o peníze, být singl. Když se chceš podělit o zážitky, máš sítě a tam si můžeš napsat, co chceš.

Tuhle jsem šel nakoupit. Žádný velký nákup, jen pár věcí, co nám zrovna doma došly, v tomhle případě mléko, pár jogurtů a houbičky na nádobí. Že je pátek odpoledne, mi připomněla až fronta u pokladen.

Existují věty, které ničí. Některé věty, holé i rozvité, dokážou člověku zničit den a někdy i celý život.

Tak jsem letos lednu trochu záviděl a trochu vzpomínal. Důvodem byl jev, se kterým se v zimě v Budějovicích setkáváme stále řídčeji – opravdové zimní počasí s mrazy a sněhem.