Tenhle příběh je neodmyslitelně spjat s létem a mým dětstvím. Tehdy měl můj otec zahradu v Budějovicích, kousek od Velkého jezu na Malši, a my se tam chodili koupat.

Jak teď všude kvetou kytky, tak jsem se zahloubala do jejich studia a také narazila na květomluvu. A překvapilo mě, že vyznání nehynoucí lásky může způsobit alergickou reakci. Ale hezky od začátku.

Dovolená se většinou považuje za čas odpočinku, ale pokud ji celou prošlapete na kole, spíš než odpočinek je to zdroj zážitků. Některé z těch zážitků jsou zvlášť silné, jako třeba tenhle...

Naše děti se rozhodly, že nutně potřebují psa. Vzhledem k tomu, že na nás dělaly psí oči, že u nás doma už dávno chcípl pes a že se ženou žijeme na psí knížku, řekli jsme si, že je možná na čase pořídit si nějakého opravdového psa. A vyzkoušet si, jaké to je žít s nejlepším přítelem člověka.

Jsem moc rád, jak nám, řidičům, digitalizace a elektronizace usnadňuje život. Nemusíme už s sebou vozit žádné zbytečnosti, které naše auto zatěžují a zabírají místo. Navíc má člověk o starost míň, nemusí na ně pořád myslet, aby je nezapomněl.

Vrátil jsem se z Toskánska. Byl jsem tam poprvé – a hned láska. Nejen kvůli Sieně, Lucce nebo šikmé věži, ale hlavně kvůli krajině. Mírně zvlněná, zelená, s roztroušenými domky a sady. Kýč jako bič? Možná. Ale připadala mi hřejivě známá. Jako doma. Jako by někdo vzal jižní Čechy, přidal jen pár cypřišů a víc slunce.

Červenci a srpnu už nikdo neodpáře punc prázdnin.

Líbí se mi myšlenka z díla Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského, kde si poutník světem nasazuje brýle Mámení, aby viděl věci lepší, než jsou. Přiznám se, že dělám totéž.

Nejčastější otázka, se kterou jsem se v posledních dnech musel vypořádávat, zněla: A co budeš v té penzi vlastně dělat?