Osmdesáté narozeniny českobudějovického rozhlasu, které si v těchto dnech připomínáme, mi až naléhavě přinášejí vzpomínky na mé první setkání s tímto médiem. Rozhlas U Tří lvů má totiž velký podíl na tom, že jsem život spojil s literární a novinářskou dráhou.

Jeden den v kontextu naší rodiny… Představuji si, jak si můj děda Rudolf přepírá špinavou košili, vrací se domů jako hrdina Pražského povstání, jeden z těch, kteří Prahu převedli z války do klidných časů.

Jsme rozkročeni mezi Anglií a Francií, takže někdo dává přednost kávě a někdo čaji. Já jsem jednoznačný kafař. Svědomitý, dva velké hrnky denně jsou nutnost. Bez nich nemůžu fungovat. Aspoň si to myslím.

Naléhavé sdělení je něco, co se nedá ignorovat. V naší širší rodině je „naléhavými sděleními“ proslulý jeden ze strýců, kterému říkáme Budík, a to proto, že slovo strýček je pro tohoto rodinného buditele příliš obyčejné.

Rozhlas nebo také rádio, jak jsme téhle instituci my, zaměstnanci, říkali, se stal mým životním osudem. Když jsem poprvé náhodou nakoukla pod pokličku rozhlasového vysílání, byla jsem naprosto okouzlená.

Rasismus. Téma rezonující ve společnosti většiny sociálních skupin. Tedy alespoň u lidí. Zážitek z nedávné doby, kdy jsem byl svědkem rozhovoru mezi dvěma postaršími pejskařkami, mi vnukl nutkavou potřebu podívat se na samotný rasismus z širšího úhlu pohledu.

Jmenovala se Žaneta a určitě nemá tušení, že byla mou první láskou. Bydleli jsme ve Zlivi, v domku naproti šamotce, do školy jsme šli spolu v září roku 1990: ten první ročník, kde už před tabulí nestála soudružka, ale paní učitelka.

Duben, ještě tam budem. Tahle věta mě napadla, když jsem si nedávno vyšel k rybníkům. Jen škoda, že mě nenapadla už doma.

Jeden můj známý si zlomil nohu. Rád o tom vypráví, a tak kromě velmi podrobného popisu, jak se to stalo, jak moc to bolelo, kdo byl přítomen (zasahující lékař) a kdo měl být přítomen, a nebyl (manželka), máme k dispozici i nově nabyté znalosti: latinské názvy kostí.