Vánoce jsou možná svátky klidu, ale o předvánočním čase to určitě neplatí. Tahle doba přelidněných obchodů a ulic přecpaných aut má ke klidu daleko.

Nemám nejmenší potuchy, proč zrovna před Vánocemi bychom měli doma nějak zvlášť uklízet. Pokud tedy samozřejmě po celý rok na údržbu domácnosti kašleme a v prosinci se už doma brodíme v odpadcích po kolena, je asi nejvyšší čas s tím něco dělat. Ale jinak?

Moje kamarádka je svatá žena. Má tři syny a manžela a o všechny se vzorně stará. Vaří, peče, dům jako klícka, děti jako ze škatulky. Kromě toho chodí do práce, angažuje se v charitě a vede pěvecký sbor.

Vlna, která se v posledních měsících strhla na sociálních sítích, se jmenuje los Emil. Miliony lidí sledují putování statného zvířete, které překonává tisíce kilometrů touláním se od Ostravy po Šumavu a přitahuje pozornost přátelským chováním.

Největší problémy nevznikají z toho, že člověk něco udělá špatně. Ne – průšvihy vzniknou nejčastěji ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec měli něco dělat.

Od začátku letošního školního roku jsem toho stihla docela dost. Rozepsala jsem novou knihu, sklidila pole brambor, přežila další narozeninovou oslavu, vylezla na Sněžku a …

„Tak tohle už, tati, nechci nikdy vidět…“ Fascinuje mě, o co si tak malé děti – naše děti, umějí říct. Na co dokážou upozornit. Jak se vůbec nebojí vyjadřovat pocity, city – jak dovedou pár slovy definovat, co se jim právě žene hlavou.

Tenhle problém mě pronásleduje léta. Tak dlouho už se při tom, co možná nepřesně nazývám práce, neobejdu bez počítače. A celou tu dobu se s ním peru.

Umělá inteligence je všude. Je středem nekonečných diskuzí, jestli je užitečná nebo přímo nutná. Když vezmu v potaz tu nejjednodušší inteligenci, uloženou v našich mobilech, připadá mi jako nezbytná.