Mám rád to toulání při státní hranici, kdy člověk netuší, jestli je na jedné nebo druhé straně, stejně jako to mívaly generace našich předků, jen totalitní režimy stavěly mezi příbuzné z pohraničních vesnic stěny a dráty a pěstovaly nenávist.

Ponožky se zdají jako nevýrazná malá součást garderoby. Ale kdeže loňské sněhy jsou. Můj manžel miluje barevné ponožky, které mu většinou nosí Ježíšek a jsou pěkně drahé a neuvěřitelně vychytané.

Máme v okolí několik míst, kde se nám líbí a je nám tam dobře. Často jsou to místa opravdu mimořádná. Ale místo abychom tam vyrazili, kdykoli máme volnou chvíli, nebo tam aspoň zastavili, když už jedeme kolem, řekneme si „příště tu zastavíme“ a chvátáme dál. A příště si to řekneme znovu. A znovu. Snadná dostupnost těch míst nám je dělá prakticky nedostupná.

Nevím, jak vy, ale já mám prostě ráda přehazování výhybek. Ve vztahu, v práci, v životě, a tak vůbec.

Z okna našeho domku vidím na Kleť. Chodím tam rád. Už od dětství. Je to pro mě důvěrně známé místo, které se nikdy neomrzí. Vždycky mě tam něco potěší. Někdy to je známá tvář, častěji ale přírodní drobnost, která zahřeje duši – rozkvetlé podléšky, lýkovce nebo myšice, která se mihne mezi kameny a pak zvědavě pozoruje, kdo jí to šlape po dvorku.

Dneska myslím na Marii, je to 20 let, co odešla. Tátova starší sestra, říkali jsme jí babi, protože ho vychovala. Tři sirotci si balili kufry do dětského domova, když najednou neměli mámu ani tátu, a Marie rozhodla, že půjdou k ní.

Tuhle jsem šel lesem, byl už skoro večer a padalo šero. Nebyl to zrovna neproniknutelný hvozd, jen řídký příměstský lesík, kde nevhodné dřeviny živoří v nevhodné půdě a obyvatelé sídliště tu bídu ještě vylepšují ošlapáváním kořenů, lámáním větví a odhazováním odpadu.

Ve spleti opadaných větviček zlatého deště jsem spatřil opuštěné ptačí hnízdo. Domov utkaný z kousků trav, stébel a mechu. Vetknutý mezi hlučné životy nás, lidí.

Je zajímavé, jak se liší to, co řekne rodič, a to, co slyší dítě. Třeba když rodič řekne: „Půjdeme na nenáročný výlet s krásným výhledem,“ dítě to slyší jako: „Vezmu tě na pochod smrti do Mordoru, kde tě na konci sežere medvěd.“ Tam, kde dospělý vidí zříceninu s bohatou historií a chráněný výskyt vzácného mechorostu, dítě vidí prach, komáry a zmeškané notifikace.