Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Vlastně pro to nevidím jediný rozumný důvod. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla; nikdo z tvůrců toho nejhoršího, co střední Evropa kdy poznala.

Ti dříve narození si možná vzpomenou, že kdysi existoval televizní pořad zvaný Křeslo pro hosta. A tak mě napadlo: Kdyby to šlo zařídit, jakého hosta bych si pozvala, a na co bych se ho zeptala?

Bydlení je něco, co už si normálně pracující člověk dnes nemůže dovolit. Dětem kupují byty a hypotéky rodiče, ale pokud pracujete například v kultuře, děti mají smůlu.

Už jako malé dítě jsem odmítala jíst tvaroh. Nevím proč, ale prostě mi nikdy nechutnal. Když mě ale nedávno moje lékařka upozornila na ne příliš dobré jaterní testy a doporučila mi konzumovat právě více tvarohu, řekla jsem si, že tu nechuť k oné bílé hmotě musím nějak překonat. A vymyslela jsem koláč CDD, tedy co dům dal.

Neznám potměšilejší a záludnější technické zařízení, než jakým je výtah. Pokud bydlíte v bungalovu, vile, zemljance či chatrči, asi netušíte, o čem je řeč, pokud jste obyvateli vícepodlažního domu, máte jasno. Výtah se totiž vždycky chová právě opačně, než jak byste potřebovali.

Je to s podivem, jak stárneme, tak se mění nejen naše tělo a mysl, ale i chutě.

Vlastně by to měla být základní školní výbava. Porozumět sousedům, ale taky dopisům nebo deníkům, které doma zůstaly po babičce a dědečkovi, ale vlastně je to to nejposlednější, na co dnes škola myslí.

Také vám přijde, že některé nově narozené děti mají zvláštně exotická jména? A že ta klasická téměř zmizela? Věrky, Janičky, Hanky – je jich méně než pověstného šafránu. U kluků to samé: Jardové, Milanové, Alešové – kam jste se poděli?

Na sociálních sítích se nepohybuji, a tak ke mně ona informace dorazila až zprostředkovaně a se zpožděním. Prý se zvedla, na sítích, vlna odporu proti samoobslužným pokladnám v supermarketech. S výzvami k jejich bojkotu.

Nikdo už dneska neví nic jistě. Slůvka jako možná, asi, kdyby a uvidíme ovládla svět. Politik říká: „Je vysoce nepravděpodobné, že by k této možnosti došlo.“ A druhý mu oponuje: „Nesouhlasím. Je vysoce pravděpodobné, že k této možnosti nedojde.“ Potud rétorika vyvolených.

Tak už je to tady zase – už zase slyším, že tahle země nevzkvétá, že se nemáme dobře, lidé kritizují stav věci z pohodlí svých bytů, z pozice zaměstnanců nebo živnostníků, tedy lidí, kteří mají práci, ve státě, který má školy, úřady i policii, kde probíhají volby, jejichž legitimitu nikdo nezpochybňuje.