Líbí se mi myšlenka z díla Labyrint světa a ráj srdce od J. A. Komenského, kde si poutník světem nasazuje brýle Mámení, aby viděl věci lepší, než jsou. Přiznám se, že dělám totéž.

Tak se mi po roce zase urodily třešně. V posledních letech je s nimi potíž. Co neotrhám ze země, dostanou špačci.

Všichni je známe: Lidi, co se nikdy nemýlí. Když se s nimi pohádáte o to, jak se píše slovo „frustrující“, budou vám tvrdit, že správně je „flustrující“. Nemá smysl jim ukazovat slovník, protože slovníky jsou podle nich nástrojem k ovládnutí našich mozků a váš pravopis je „komplektně bizardní“.

Přemýšleli jste někdy nad tím, proč jste vlastně na světě? Je to nějaký vyšší záměr, který neodhalíme možná nikdy, nebo je to jen náhoda, hříčka přírody…

S nenápadností povodně vtrhl do našeho života nováček jménem podcast a značně nám zjednodušil žánrové škatulky.

Určitě to znáte, přijdete z nákupu a najednou AHA efekt, něco jste zapomněli.

Je potěšitelné, jak český národ stále víc a víc sportuje. Neopírám se při tomto tvrzení o žádné statistiky, ale o to, co kolem sebe vidím na ulicích. V ryze sportovním úboru se kolem mě v libovolnou denní dobu pohybuje stále více lidí.

„Kdyby nebylo Jihočeské univerzity, nežil bych tady, ale domů bych se nevrátil,“ řekl mi nedávno jeden kamarád – pochází z Mostecka, vyrůstal ve vyloučené lokalitě, přihláška na vysokou pro něj byla vstupenkou do nového světa a snad i lepšího života.

Blíží se doba letních dovolených, a s tím také klasická otázka: Kam vyrazit a za kolik. Někteří sportovněji založení jedinci ještě řeší tradiční dilema: na jih, nebo na sever? V mém případě je tato otázka úplně bezpředmětná.