I já jsem po sáhodlouhém uvažování propadl myšlence na studium vysoké školy. I přes to, že jsem nikdy nebyl pilným studentem a ze školy nosil více poznámek v žákovské knížce než v sešitě, ke studiu vysoké školy mě tlačila vidina povýšení ve stávajícím zaměstnání.

Česká literatura se stává literaturou budějovickou. Nikde v zemi nežije tolik autorů na jednom kilometru čtverečním. Je jich tu tolik, že už se objevují i spisovatelé stejných příjmení, kteří spolu nejsou příbuzní – Lukáš a Míra Bočkovi nejsou bratři ani bratranci ze třetího kolene, ale spojuje je psaní.

Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem. Zatímco Vánoce slaví věřící v trochu zadumaném zimním duchu, kdy zima přispěje k tajemnosti temnou oblohou a mraky courajícími se nízko nad zemí, Velikonoce se nesou ve znamení života, barev a naděje.

Naučil jsem se vnímat Velikonoce celkem pozdě – jako děti jsme na pohlednice psávali, že přátelům a známým přejeme krásné prožití svátků jara, ty dny pro mě neměly sílu.

Napadlo vás někdy, jaké je nejčastější lidské slovo? Je takové, jakým reaguje na svět jedině člověk. Zvířata taková dilemata nemají.

Česko má kolem tří tisíc zákonů a dalších pár tisícovek předpisů. Právníci přiznávají, že sami nevědí, kolik jich je. Není divu, že počet zákonů roste. Dnes chci mluvit o zákonu schválnosti.

Znáte nějakou dubnovou pranostiku? Docela určitě ano. Populární je třeba ta, že „Na svatého Jiří, vylézají hadi, štíři“.

Když jsem byl malý, měl jsem jediný sen: mít vysílačku, abych si mohl volat s kamarády. Bezdrátové telefony tenkrát existovaly jen ve sci-fi knížkách a všechno, co mělo anténu, vyžadovalo povolení od úřadu, od Státní bezpečnosti a pravděpodobně i samotného Brežněva.

Vypadá to, že už naplno začala městská cyklosezona. I když vzhledem k charakteru právě uplynulé zimy je otázkou, zda ta loňská vůbec skončila.