Jezdím letos křížem krážem po střední Evropě. Nejčastěji po Čechách, ale taky dost často směr Linec, dvakrát jsem byl v jižním Polsku a ještě mě čeká Slovensko s Maďarskem.

Všechno zlé je k něčemu dobré, říkával můj dědeček. A vzápětí své tvrzení doložil řadou příkladů přímo ze života. Vzpomněl jsem si na jeho slova v souvislosti s letošním suchem.

Vždycky jsem ráda lezla po stromech. A taky jsem se samozřejmě někdy bála. Ale mamka mi říkávala: „No co, nahoru nepoletíš a dole tě najdou…“

Je z toho už tradice. Pravidelně 1. listopadu na Svátek všech svatých rozsvěcujeme starý hřbitov v Trhových Svinech. Začínali jsme v době, kdy se na něj začínalo zapomínat.

Mnozí si představují, že natáčení celovečerního filmu je jenom zábava – spousta srandy, zajímavých lidí a dobrodružství. Realita je samozřejmě trochu jiná. Filmování je totiž pěkná dřina.

Výchova dětí je v 21. století exaktní věda. Rodiče mají načtené stohy knih o respektujícím přístupu, biopotravinách či rozvoji emoční inteligence. Všechno mají dokonale nalajnované do chvíle, než své dítě předají na víkend k dědečkovi a babičce. V tom okamžiku nastává takzvaná korekce moderních výchovných metod, jinými slovy – demolice rodičovské autority.

Existují místa, kterým bych se radši vyhnul, a dlouho se mi to dařilo. Poslední dobou už jsem ale spíš rád, že taková místa existují. Ano, stále častěji pobývám v lékařských ordinacích, na rehabilitaci, na rentgenu a v dalších podobných zařízeních.

Letos jsme se po dlouhé době vypravili k moři. Jistila to chorvatská Poreč. A tam jsme narazili na zajímavou atrakci – delfíní safari. Čert vezmi třicet euro za osobu, přece si takový zážitek nenecháme ujít. A byl to skutečně zážitek!

Není to vlastně prase, i když tak vypadá. Zoologicky jde o savce-sudokopytníka z čeledi pekariovitých. Tohle zvíře je docela nebezpečné.

Možná jste to zachytili — byl z toho celkem humbuk. Svět obletěly fotky, jak na Lipně trčí z vody náhrobky ze zrušeného hřbitova v Dolní Vltavici.