Letošní léto jakoby se kolem mě všichni jenom ženili a vdávali. A jedné krásné svatby jsem se i zúčastnila. Řekli si ano, snubní prsteny jim přinesl na obojku jejich pejsek... a to už mi tekly slzy jako hrachy.

Tak zase jedna katastrofická předpověď nevyšla. A to nás strašila skoro celé léto. Slovo sucho bylo skloňované ve všech pádech a jedním z jeho hrozivých důsledků bylo i varování, že letos prostě žádné houby neporostou. Protože je sucho, samozřejmě.

Došlo mi to až cestou do Brna, někde na dálnici D1. Střední Evropa neexistuje. A hranice mezi Západem a Východem neběží u Aše – ani za Košicemi. Je přímo u nás a protíná ji dé jednička.

Když jdete na Vrbenské rybníky od českobudějovického sídliště Máj, můžete si hned na začátku cesty všimnout pěšiny, která ještě před první hrází odbočí doprava a zmizí v hustém porostu. Pokud byste po ní šli, narazíte za chvíli na podivné místo. Všude kolem tráva, ostružiny, kopřivy, ale tohle místo je holé, jakoby vydupané a hlína tu má podivně narezlou barvu.

Čtu teď knížku Jako anděl s polámanými křídly. O tvorbě, ale hlavně o životě Karla Kryla. Je to skvělá knížka. Nabízí portrét malého muže s kytarou jako tápajícího a duchovního člověka a popisuje i vznik některých Krylových písní.

Dnešní prvňáci, kteří nedávno nastoupili do školy, si to možná ještě neuvědomují, ale jsou už teď něčím výjimeční. Jsou totiž úplně posledními prvňáky, kteří dostanou vysvědčení s opravdovými známkami.

Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí ta starší paní předložila na pokladně svou kabelku. Došourala se s vozíčkem ke kase, na pás vyskládala pečivo s ovocem a při placení otevřela tašku, aby do ní prodavačka mohla nahlédnout. Bez vyzvání. Tak nějak automaticky. Mrkněte, nic tam nemám.

Dýně hokkaido jsem přestala pěstovat už před dvěma lety. Slimáci mi vždycky zkonzumovali už jejich květy, a tak jsem to vzdala. Letos jsem tedy si tedy v zahradnictví nakoupila jenom sazenice cuket, které se mi naopak daří pěstovat skvěle. Jaké ale bylo moje překvapení, když se nám na zahradě mezi rašícími cuketami objevily i zárodky hokkaida.

Skončilo léto, čas hromadných přesunů a krátkých i dalekých cest. Čas neustálého balení. Zvládáte ho na jedničku? Víte, jak sbalit věci, tak aby bylo vše potřebné i nepotřebné k dispozici a přitom jsme nepotřebovali ještě jedno letadlo?

Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou mužů, z nichž jeden povídá: „Řekl jsem jí to pěkně od plic.“ To si asi dotyčná vyslechla něco hodně důrazného. A pokud by onen muž kouřil celý život šedesát cigaret denně, mohlo by být takové sdělení ještě dvakrát tak nepříjemným zážitkem.