Odjakživa se říká, že řemeslo má zlaté dno. Před časem začali řemeslníci mizet, ale teď se zdá, že se něco změnilo a mladých lidí, jejichž cílem není jen počítačový svět, přibývá.

Byl jsem na návštěvě u kamarádky, přisedl si k nám její osmdesátiletý otec. Je to čupr chlap, vitální a bystrý.

Letos v létě jsem si opět do sytosti užil pouličních obrazových galerií. Řekl bych, že ještě více než v letech minulých.

Víte, že v češtině máme jako jedni z mála přesně oddělené pojmy jezero, rybník a přehrada?

Občas zaslechnu v rádiu rozhovor s dobrodruhem, co se prosekal amazonskou džunglí, obletěl Kamčatku na rogalu, žil půl roku s lidožrouty a holýma rukama bojoval s německými úřady.

Mnozí z nás se řídí posvátnou úctou ke knihám. Kdy ale vznikla? Nad tím se zamýšlí Jan Štifter.

Už po mnoho let trávíme poslední srpnový týden s přáteli dovolenou ve skautském tábořišti na úpatí Novohradských hor. Houf dětí, potloukajících se lesem, nočním hýřením zmožení rodiče. Dny strávené povalováním se v trávě, se stéblem psárky luční v ústech, procházky krajinou, hry. Prostě dokonalá očista od všeho, co pípá, bliká a připomíná nepříjemný hlas nadřízeného.

Říká se, že se člověk v současnosti čím dál víc vzdaluje od praktického života. Já s tím začal dávno, ještě před počítači a mobily. Když jsem tehdy přišel k obchodu, nejprve jsem si na dveřích prostudoval otevírací dobu. Pak jsem ji porovnal s časem na svých hodinkách, abych zjistil, zda je otevřeno. Přitom by bývalo stačilo vzít za kliku. Dnes už hodinky nenosím, a tak přede dveřmi obchodů na mobilu projíždím aplikaci, ve které se píše, zda má podnik otevřeno.

Celkem to motám. Někdy jedu do Wroclawi, jindy do Vratislavi. Říkám Linz i Linec, ale zásadně Berlín, Vídeň nebo Drážďany.

Když ležíte v noci uprostřed přírody, v úplné tmě a v naprostém tichu, nejprve vás to překvapí, pak zarazí a nakonec se začnete toho ticha možná i trochu bát a každý nepatrný zvuk se zdá být najednou nebezpečný.