Při nedávném domácím úklidu jsem na dně jednoho šuplíku našel dvě nepoužité telefonní karty. Ještě zabalené v celofánu. Vyhodit je, či nevyhodit? That is the question, řekl jsem si s Hamletem a pak je zase uložil na dno. Třeba časem získají nějakou cenu.

Sedím u ohně, zamyšlená, koukám do plamenů a najednou mi něco bílého skočí do náruče. Leknu se tak, že ztuhnu, a nemůžu ani vykřiknout, jak jsem vyděšená.

Nedávno jsem se vracel domů, byl už večer a na sídliště Máj padala tma. A najednou jsem málem šlápl na malého bílého chundelatého psíka, který mi vběhl pod nohy. Neútočil, bylo to hravé štěně a zastavilo ho vodítko, na jehož druhém konci visela paní majitelka.

Napadlo mě to v souvislosti se Saharou. Onehdy v debatě s přáteli nějak přišla řeč na počasí a kdosi prohlásil, že letos už jsme u nás zažili vedra jako na Sahaře. Tedy jako na největší poušti světa, dodal kdosi.

Miluju letní bouřky, když se déšť snáší do rozpálené půdy a zavoní to létem, vlhkou zemí a vodou. Lesy se začnou vypařovat, vzduch se ochladí a krásně se dýchá.

Někdy se to nezdá, ale stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jsme uprostřed dobrých příběhů. Obklopeni lidmi, kteří dělají tenhle svět lepším.

Jeden můj známý napsal na Facebooku, že kdyby byl při svých rozměrech slepicí v nejlepším věku, tak by téměř denně snesl jedno dvou a půl až tříkilogramové vajíčko.

Papoušek je asi nejinteligentnější z domácích mazlíčků, pokud vám rodina nedovolí slona. Papouščí povaha je ale komplikovaná a nikdy nevíte, jak se v nové situaci zachová.

Nemáte náhodou nanuky? Ve dveřích stála sousedka, sháněla něco ledového pro manžela, právě ho bodla vosa do jazyka. „Potřebuje to něčím chladit,“ říkala. „A já mu pořád opakuju: nepij z tý flašky. A von si nedá pokoj.“

Milí Budějčáci, taky si letos připadáte jako myš kličkující v jakémsi potrubním labyrintu, do něhož jeho tvůrci zapomněli vyvrtat víc otvorů? Ano, řeč je o dopravních uzavírkách, které se v našem městě rozmnožily.