Tak mě při letošním toulání se po horách napadlo, že nejenom v zimě, ale i v létě můžeme mít bílou stopu. Vlastně mě to ani tak nenapadlo, jako mě to přímo praštilo do očí. A místy mě to dokonce praštilo i přes nos.

Pojem času ztrácím tradičně v sauně. Z pochopitelných důvodů tam nejsou hodiny, tak si musím čas od času skočit do šatny podívat se na hodinky, protože na odhad v tomto horkém mikrosvětě absolutně nelze spoléhat.

Všichni – i my Češi – máme s češtinou problémy. Znáte přece tu slavnou filmovou hlášku. „ Cože? Dvojka z češtiny? Ty neumíš česky?“

Rád čtu detektivky a sám se tomu divím, protože jinak jsem spíš na humor a násilí se mi protiví. Ale detektivka bez násilí je jako pitva bez těla. Proto dokážu brát mrtvolu jako nutnou rekvizitu, a ocením, když se popis její výroby obejde bez zbytečných detailů.

Skladiště, hangár, stodola… Právě taková přirovnání slýchávám nejčastěji, když míjím zadní část nově zrekonstruované českobudějovické Slavie, které se ještě donedávna říkalo Armáďák.

Stojím před černou tečkou v bílém poli. Nacházím se v galerii a snažím se interpretovat obraz, který se jmenuje Úsvit. Žádný úsvit ale nepřichází. Vidím tečku na bílém pozadí. Co s tím?

Začínáme: právě dnes. Literární festival Svinenské čtení. Středobod kulturního léta v Trhových Svinech. Akce, na jejímž začátku stál jeden telefonát do auta.

My turisti se na horách zdravíme. Je to takový dobrý zvyk a vlastně i slušnost, když člověk uprostřed přírody někoho potká. Pravda, vyskytují se jedinci, kteří na nepsané pravidlo zvysoka kašlou.

Občas mě napadají kacířské myšlenky a tahle si většinou počká, až budu na kole projíždět některou z ulic budějovického centra. A pak, ač bezvěrec, si říkám: proboha proč?

Příběh je jako bublina – vyletí a kdo chce, ten ho vidí, až jednoho dne praskne, zmizí. Každý viděl něco – jeden si všímal, že hází modré odlesky, které v určitém světle zrůžoví. Další pozoroval trajektorii a ještě další mírné chvění uvnitř, nakonec se shodli jen na tom, že to byla bublina.