Skladiště, hangár, stodola… Právě taková přirovnání slýchávám nejčastěji, když míjím zadní část nově zrekonstruované českobudějovické Slavie, které se ještě donedávna říkalo Armáďák.

Stojím před černou tečkou v bílém poli. Nacházím se v galerii a snažím se interpretovat obraz, který se jmenuje Úsvit. Žádný úsvit ale nepřichází. Vidím tečku na bílém pozadí. Co s tím?

Začínáme: právě dnes. Literární festival Svinenské čtení. Středobod kulturního léta v Trhových Svinech. Akce, na jejímž začátku stál jeden telefonát do auta.

My turisti se na horách zdravíme. Je to takový dobrý zvyk a vlastně i slušnost, když člověk uprostřed přírody někoho potká. Pravda, vyskytují se jedinci, kteří na nepsané pravidlo zvysoka kašlou.

Občas mě napadají kacířské myšlenky a tahle si většinou počká, až budu na kole projíždět některou z ulic budějovického centra. A pak, ač bezvěrec, si říkám: proboha proč?

Příběh je jako bublina – vyletí a kdo chce, ten ho vidí, až jednoho dne praskne, zmizí. Každý viděl něco – jeden si všímal, že hází modré odlesky, které v určitém světle zrůžoví. Další pozoroval trajektorii a ještě další mírné chvění uvnitř, nakonec se shodli jen na tom, že to byla bublina.

Musím se přiznat, že miluju kameny. Skoro všechny. A z každého místa, které navštívím, si s sebou nějaký přivezu.

Děsně se mi ulevilo. Znáte to – rozpůjčujete část své milované knihovny, poctivě si do notýsku zapisujete, kdo si co odnesl, a pak ty lidi občas upejpavě urgujete. Až mě to nakonec unavilo a úplně jsem to pustil.

Nedávno jsem se dozvěděl, že celý systém celosvětové navigace GPS tvoří pouhých 31 družic na oběžné dráze. Každá z nich přitom vysílá signál o výkonu jen 50 wattů. To je zhruba tolik, co sežere skomírající žárovka ve sklepě u vás na chalupě.

Občas provádím v klášteře Zlatá Koruna. Návštěvu tohoto místa vřele doporučuji, klášter je opravdu krásný. Leč k věci. Památka je také oblíbeným cílem školních výprav.

O letošních vedrech z konce června se asi bude mluvit ještě dlouho. Anebo, a ta představa mě děsí, splynou se stejnými vedry příštích let a budeme na ně vzpomínat jen jako na ten „trochu teplejší začátek léta“ kdysi v šestadvacátém. Fuj!