Vybrat si správnou knížku na dovolenou, to bývá někdy úplná alchymie. Dovolená je přece od toho, abychom hodili za hlavu starosti všedního dne, odreagovali se od práce a vůbec se jaksi zregenerovali. Takže tahat se někam k vodě či do hor s odbornou literaturou nebo literaturou faktu nám asi moc neprospěje.

Živočišné druhy jsou determinovány tím, jak velký predační tlak je na ně vyvíjen. Tak třeba koroptve. Nebo divocí králíci. V podstatě vymizeli, protože je loví kdekdo a kdeco. Lidé, psi, lišky, vlci, kuny, tchoři… A rys a káně taky.

Napsal jsem letos v létě celou sérii dopisů. Donutila mě k tomu dcera Meda – chystala se na svůj první letní tábor a připomněla mi, že dětem se přece píšou psaníčka. Bude tam dva týdny bez telefonu a pošta je jediným spojením s domovem. Čtrnáct dní pryč – její první velká cesta.

Když jsem si jako mladá manželka začala zařizovat svou domácnost – nebo lépe řečeno kuchyni – omezila jsem se na základní výbavu, protože jsem si nehodlala zvolit kuchtění za svého koníčka. Proces vaření jistila sada hrnců, kterou jsme dostali svatebním darem, a já jsem zastávala názor, že mi to bohatě stačí.

Z vesnice, kde jsem vyrůstal, se na letní tábory moc nejezdilo. Většina rodin měla hospodářství a o prázdninách dospělí i s dětmi pracovali na polích. Takže moje dva tábory byly nejspíš velkou výjimkou.

Při nedávném domácím úklidu jsem na dně jednoho šuplíku našel dvě nepoužité telefonní karty. Ještě zabalené v celofánu. Vyhodit je, či nevyhodit? That is the question, řekl jsem si s Hamletem a pak je zase uložil na dno. Třeba časem získají nějakou cenu.

Sedím u ohně, zamyšlená, koukám do plamenů a najednou mi něco bílého skočí do náruče. Leknu se tak, že ztuhnu, a nemůžu ani vykřiknout, jak jsem vyděšená.

Nedávno jsem se vracel domů, byl už večer a na sídliště Máj padala tma. A najednou jsem málem šlápl na malého bílého chundelatého psíka, který mi vběhl pod nohy. Neútočil, bylo to hravé štěně a zastavilo ho vodítko, na jehož druhém konci visela paní majitelka.

Napadlo mě to v souvislosti se Saharou. Onehdy v debatě s přáteli nějak přišla řeč na počasí a kdosi prohlásil, že letos už jsme u nás zažili vedra jako na Sahaře. Tedy jako na největší poušti světa, dodal kdosi.

Miluju letní bouřky, když se déšť snáší do rozpálené půdy a zavoní to létem, vlhkou zemí a vodou. Lesy se začnou vypařovat, vzduch se ochladí a krásně se dýchá.

Někdy se to nezdá, ale stačí se jen rozhlédnout kolem sebe. Jsme uprostřed dobrých příběhů. Obklopeni lidmi, kteří dělají tenhle svět lepším.