Jižní Čechy jsou plné krásných koutů a mě odjakživa lákaly vyšší partie. Šumava, Slepičí hory a, pokud počasí rozředí davy, i ta Kleť. A nejvíc Novohradské hory.

Děti nás dokážou překvapovat velmi často a pochopitelně i úsměvně. Nedávno jsem si s naším vnukem Robinem, který chodí do první třídy, prohlížela dětskou knihu s doplňovačkami. Nad jedním nedokončeným obrázkem trilobita jsem doufala, že díky nedávnému vlastivědnému výletu s rodiči na Barrandov mu bude snad jasné, o co se jedná. No, nebylo.

Je tady roční období, kterému pracovně říkám „klobouková sezóna“. Díky globálnímu oteplování se navíc rok od roku prodlužuje na úkor „sezóny čepicové“. „Sezónu prostovlasou“ jsem ze svého slovníku vyloučil už dávno, neboť jsem, tak říkajíc, vlasů prost.

Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, říkala mi v dětství moje maminka. Říká mi to ostatně i dnes. A tak se snažím, mám to už zažité.

Hezky nám to letos vyšlo. Svátek práce připadl na pátek, takže máme před sebou hned tři dny souvislého volna. Je to vlastně paradox – svátek práce slavíme hlavně tím, že si od práce dáme pokoj.

Už několik let chodím do jednoho bytu zalévat květiny, jsou tam pouze tři, ale starání se o ně nepatří zrovna k mým silným stránkám.

Koupila jsem husu … tak nevím. Tahle slavná replika, která pochází z knížky jazykovědce Pavla Eisnera Chrám i tvrz, zazněla několikrát i ve scénkách Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové.

Každý z nás má své mimikry. Své převleky a paruky a maskovací sítě. Slouží nám k tomu, abychom schovali i předváděli sami sebe. A abychom zmátli nepřítele. Je to taková hra. Ukazujeme světu: Koukej, teď hraju borce, tak si se mnou nehraj.

Toulal jsem se teď na jaře Polskem, pro Jihočecha je to už skoro exotika, země moderních kostelů a malých prodejen – říká se, že když nevidíš z každého místa alespoň dvě Žabky, nejsi v Polsku.