Možná vás ráno mobil budí jemným tónem s názvem „Lesní pohoda“. Pokud ale jako já patříte k většině lidstva, vzbudí vás už o dvě hodiny dřív agresivním pípnutím, protože do schránky právě dorazila přelomová poukázka na depilaci zad. Za dalších deset minut se mobil připomene s tím, že máte v práci poradu, a hned vzápětí vám oznámí, že dnes musíte zaplatit elektřinu, jinak strávíte zbytek roku při svíčkách.

Nevím jak vy, ale já některým dnešním pojmům tak docela nerozumím. A nemusí jít zrovna o slovník mladé generace zpotvořený sociálními sítěmi. Stačí zabrousit třeba do oblasti motorismu.

„Babi, nekuř,“ říkával jsem jako malý kluk babičce a ta vždycky mávla rukou a řekla: „Honzíku, tak jenom jednu, jo?“ A tak to šlo pořád dokola. Letos to bude 10 let, co jsem sám přestal kouřit – co mi vadilo u babičky, neupřel jsem nakonec v dospělosti sobě.

Možná se budete divit, ale byla jsem ve svém pokročilém věku poprvé na manikúře a pedikúře. Dlouho jsem slyšela: Jé, tys ještě nebyla??? Je to úžasné! A tak jsem se odhodlala a vyrazila jsem na nehtové dobrodružství.

Vyslechl jsem onehdy na zastávce rozhovor dvou žen v nejlepších letech. Ta jedna chválila tu druhou, že je nějaká štíhlejší. Oslovená vysvětlovala, že musela zhubnout do plavek. Načež začala popisovat procedury, jejichž prostřednictvím ke kýžené postavě do plavek dospěla. Podrobnosti jsem se nedozvěděl, protože mi to už jelo.

Nedávno prohlásil jeden meteorolog, že bude třeba změnit některé pranostiky. A to zejména ty, které na základě letitých sedláckých zkušeností předpovídají, co se bude dít při určitém stavu počasí v přírodě.

Jako řada lidí chodím rád na Kleť. Sem tam proto slýchám otázku: A kolikrát na tu Kleť vyjdeš? Přátelé, kamarádi, to je úplně špatně položená otázka! Každý, kdo chodí po horách, ví, že není důležité, kolikrát zdoláš vrchol, vždy se počítá jen šťastný návrat.

Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Vlastně pro to nevidím jediný rozumný důvod. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla; nikdo z tvůrců toho nejhoršího, co střední Evropa kdy poznala.

Ti dříve narození si možná vzpomenou, že kdysi existoval televizní pořad zvaný Křeslo pro hosta. A tak mě napadlo: Kdyby to šlo zařídit, jakého hosta bych si pozvala, a na co bych se ho zeptala?

Bydlení je něco, co už si normálně pracující člověk dnes nemůže dovolit. Dětem kupují byty a hypotéky rodiče, ale pokud pracujete například v kultuře, děti mají smůlu.

Už jako malé dítě jsem odmítala jíst tvaroh. Nevím proč, ale prostě mi nikdy nechutnal. Když mě ale nedávno moje lékařka upozornila na ne příliš dobré jaterní testy a doporučila mi konzumovat právě více tvarohu, řekla jsem si, že tu nechuť k oné bílé hmotě musím nějak překonat. A vymyslela jsem koláč CDD, tedy co dům dal.