Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, říkala mi v dětství moje maminka. Říká mi to ostatně i dnes. A tak se snažím, mám to už zažité.

Hezky nám to letos vyšlo. Svátek práce připadl na pátek, takže máme před sebou hned tři dny souvislého volna. Je to vlastně paradox – svátek práce slavíme hlavně tím, že si od práce dáme pokoj.

Už několik let chodím do jednoho bytu zalévat květiny, jsou tam pouze tři, ale starání se o ně nepatří zrovna k mým silným stránkám.

Koupila jsem husu … tak nevím. Tahle slavná replika, která pochází z knížky jazykovědce Pavla Eisnera Chrám i tvrz, zazněla několikrát i ve scénkách Vladimíra Dvořáka a Jiřiny Bohdalové.

Každý z nás má své mimikry. Své převleky a paruky a maskovací sítě. Slouží nám k tomu, abychom schovali i předváděli sami sebe. A abychom zmátli nepřítele. Je to taková hra. Ukazujeme světu: Koukej, teď hraju borce, tak si se mnou nehraj.

Toulal jsem se teď na jaře Polskem, pro Jihočecha je to už skoro exotika, země moderních kostelů a malých prodejen – říká se, že když nevidíš z každého místa alespoň dvě Žabky, nejsi v Polsku.

Onehdy jsem byl v rozpacích, kolik bych toho měl denně ujít, abych byl v co nejlepší kondici. Zvlášť teď na jaře, kdy počasí přeje pobytu pod širým nebem, se snažím více hýbat.

Překvapila mě Běla, naše čtyřletá dcera, když přišla ze školky a oči navrch hlavy: „Tati, ty prej píšeš knížky!“ Byla pohoršená. Jak je něco takového možné? Psát knížky, tati, ty jsi ale…

Přiznám se, že nerada žehlím. Je to námaha, než dám pečlivě vypranou blůzu do fazony, abych ji po pár hodinách nošení hodila do koše se špinavým prádlem.

Nedávno jsem si krátil cestu přes hlavní náměstí. Jako většina Budějovičáků tam moc často nechodím, a i tentokrát jsem jen potřeboval přejít z jedné strany na druhou a jít dál.