Žijeme v době, kdy jedna pravda nestačí, a platí to i pro krmení ptáků. Jeden vzdělaný odborník tvrdí, že jakékoli krmení ptáků je nepřípustným zásahem do přírody, druhý stejně vzdělaný vás zapřísahá, abyste krmili celý rok. Ano, i v létě, protože krajina je lidskou činností tak degradovaná, že to ptáci bez naší pomoci nezvládnou.

Rád vzpomínám na ten krámek na Rudolfově, nahoře na Vesce, myslím, že ho měli nějací Kubíčkovi, a byl to klasický pultový prodej: Tak co to bude dneska?

Konečně máme zase pejska. Máme dokonce dva – dvě nádherné dvouleté psí sestřičky z útulku.

Myslím, že každá druhá z nás žen už držela nějakou tu dietu. Mám osobní zkušenosti s vajíčkovou, ananasovou, tukožroutskou – no, raději nebudu všechny mé pokusy vypočítávat, protože efekt byl vždy stejný. Nějaké to kilo jsme pokaždé shodila a pak zase poměrně rychle nabrala.

Podobné dialogy jistě znáte. Jeden třeba říká: „Viděl jsi ten film, no s-tamtím… jak hrál taky v-tamtom!“ A druhý odpovídá: „Myslíš tamten? S ním hrála přeci taková-ta… Jo, viděl!“

Toulali jsme se s manželkou po východních Čechách, strávili jeden den v Hradci Králové – a to je město, které mně vždycky připomene, že takhle by město mělo vypadat – má široké bulváry, živé ulice, architekturu a příběh.

Viděl jsem prvního člověka na Měsíci. V televizi, samozřejmě, protože tehdy se nějakým zázrakem stalo, že přímý přenos dorazil až k nám. A i když se vědělo, co se chystá, byl to šok.

„Hej, mladá, nechceš věštit z ruky?“ Takhle na mě na ulici zavolala stará osmahlá paní. „Nechceš vědět, co tě čeká?“ No upřímně: Nechci.

Den co den si šlapu po štěstí a většinou o tom vůbec nevím. Můžou za to moderní technologie. Rafinovaně totiž přede mnou skrývají štěstí, výhody a vůbec vše pozitivní, co se na mě hrne.