Toulal jsem se teď na jaře Polskem, pro Jihočecha je to už skoro exotika, země moderních kostelů a malých prodejen – říká se, že když nevidíš z každého místa alespoň dvě Žabky, nejsi v Polsku.

Onehdy jsem byl v rozpacích, kolik bych toho měl denně ujít, abych byl v co nejlepší kondici. Zvlášť teď na jaře, kdy počasí přeje pobytu pod širým nebem, se snažím více hýbat.

Překvapila mě Běla, naše čtyřletá dcera, když přišla ze školky a oči navrch hlavy: „Tati, ty prej píšeš knížky!“ Byla pohoršená. Jak je něco takového možné? Psát knížky, tati, ty jsi ale…

Přiznám se, že nerada žehlím. Je to námaha, než dám pečlivě vypranou blůzu do fazony, abych ji po pár hodinách nošení hodila do koše se špinavým prádlem.

Nedávno jsem si krátil cestu přes hlavní náměstí. Jako většina Budějovičáků tam moc často nechodím, a i tentokrát jsem jen potřeboval přejít z jedné strany na druhou a jít dál.

Musím se přiznat, že nadávám docela často. Hlavně našim psům. Snažím se ale používat staré varianty nadávek. Některé z nich jsou totiž vyloženě zvukomalebné.

Jednou za čas se na ten moment vyloženě těším. Jít ke zpovědi pro mě znamená znovu si v hlavě poskládat obraz toho, jaký bych chtěl být a jaký doopravdy jsem.

Jsou to takoví fantomové našich ulic. Nikdo je neviděl, ani neslyšel, a přesto zanechávají víc než viditelné stopy svojí činnosti. V podobě nejrůznějších odpadů pohozených kolem kontejnerů na směsný nebo tříděný odpad.

Taky se vám stává, že přijdete do místnosti, a nevíte, co jste tam chtěli? Vlezete uprostřed dne do ložnice, hledíte na ustlanou postel a zaboha si nemůžete vzpomenout, proč jste se tam ocitli? Říká se tomu „dočasný výpadek paměti“ a prý to souvisí s věkem.

Moderní technologie se v současnosti vyvíjejí pomalu rychlostí světla, takže na projekce ve 3D formátu lze dnes pohlížet už jako na historii. Vzpomínám na dobu, kdy možnost vidět film ve 3D bylo bylo ještě něco. A jelikož jsem nechtěla zůstat pozadu, vypravila jsem se do kina.