Rád vzpomínám na ten krámek na Rudolfově, nahoře na Vesce, myslím, že ho měli nějací Kubíčkovi, a byl to klasický pultový prodej: Tak co to bude dneska?

Konečně máme zase pejska. Máme dokonce dva – dvě nádherné dvouleté psí sestřičky z útulku.

Myslím, že každá druhá z nás žen už držela nějakou tu dietu. Mám osobní zkušenosti s vajíčkovou, ananasovou, tukožroutskou – no, raději nebudu všechny mé pokusy vypočítávat, protože efekt byl vždy stejný. Nějaké to kilo jsme pokaždé shodila a pak zase poměrně rychle nabrala.

Podobné dialogy jistě znáte. Jeden třeba říká: „Viděl jsi ten film, no s-tamtím… jak hrál taky v-tamtom!“ A druhý odpovídá: „Myslíš tamten? S ním hrála přeci taková-ta… Jo, viděl!“

Toulali jsme se s manželkou po východních Čechách, strávili jeden den v Hradci Králové – a to je město, které mně vždycky připomene, že takhle by město mělo vypadat – má široké bulváry, živé ulice, architekturu a příběh.

Viděl jsem prvního člověka na Měsíci. V televizi, samozřejmě, protože tehdy se nějakým zázrakem stalo, že přímý přenos dorazil až k nám. A i když se vědělo, co se chystá, byl to šok.

„Hej, mladá, nechceš věštit z ruky?“ Takhle na mě na ulici zavolala stará osmahlá paní. „Nechceš vědět, co tě čeká?“ No upřímně: Nechci.

Den co den si šlapu po štěstí a většinou o tom vůbec nevím. Můžou za to moderní technologie. Rafinovaně totiž přede mnou skrývají štěstí, výhody a vůbec vše pozitivní, co se na mě hrne.

Taky jste sledovali diskusi o tom, jak by se měla jmenovat budoucí sportovní hala v Českých Budějovicích? Jo, tohle mě bavilo – ta přestřelka, jestli to má být Pikador Arena, Samson, Malše, CEBU, KUBA nebo Koloseum Přemysla Otakara II., aby se to nevešlo na žádný řádek a cizinec si na tom vylámal zuby.

Hned na úvod připomínám, že kanál La Manche mezi Anglií a Francií měří na délku 520 kilometrů, hluboký je až 172 metrů a spojuje Keltské a Severní moře. V nejužším místě je široký 32 kilometrů. Tolik stručné geografické údaje.