Vyslechl jsem onehdy na zastávce rozhovor dvou žen v nejlepších letech. Ta jedna chválila tu druhou, že je nějaká štíhlejší. Oslovená vysvětlovala, že musela zhubnout do plavek. Načež začala popisovat procedury, jejichž prostřednictvím ke kýžené postavě do plavek dospěla. Podrobnosti jsem se nedozvěděl, protože mi to už jelo.

Nedávno prohlásil jeden meteorolog, že bude třeba změnit některé pranostiky. A to zejména ty, které na základě letitých sedláckých zkušeností předpovídají, co se bude dít při určitém stavu počasí v přírodě.

Jako řada lidí chodím rád na Kleť. Sem tam proto slýchám otázku: A kolikrát na tu Kleť vyjdeš? Přátelé, kamarádi, to je úplně špatně položená otázka! Každý, kdo chodí po horách, ví, že není důležité, kolikrát zdoláš vrchol, vždy se počítá jen šťastný návrat.

Fakt už není čas ani prostor na další pěstování nenávisti. Vlastně pro to nevidím jediný rozumný důvod. Osmdesát let po druhé světové válce tu nezůstal nikdo, kdo byl aktivním strůjcem tehdejšího zla; nikdo z tvůrců toho nejhoršího, co střední Evropa kdy poznala.

Ti dříve narození si možná vzpomenou, že kdysi existoval televizní pořad zvaný Křeslo pro hosta. A tak mě napadlo: Kdyby to šlo zařídit, jakého hosta bych si pozvala, a na co bych se ho zeptala?

Bydlení je něco, co už si normálně pracující člověk dnes nemůže dovolit. Dětem kupují byty a hypotéky rodiče, ale pokud pracujete například v kultuře, děti mají smůlu.

Už jako malé dítě jsem odmítala jíst tvaroh. Nevím proč, ale prostě mi nikdy nechutnal. Když mě ale nedávno moje lékařka upozornila na ne příliš dobré jaterní testy a doporučila mi konzumovat právě více tvarohu, řekla jsem si, že tu nechuť k oné bílé hmotě musím nějak překonat. A vymyslela jsem koláč CDD, tedy co dům dal.

Neznám potměšilejší a záludnější technické zařízení, než jakým je výtah. Pokud bydlíte v bungalovu, vile, zemljance či chatrči, asi netušíte, o čem je řeč, pokud jste obyvateli vícepodlažního domu, máte jasno. Výtah se totiž vždycky chová právě opačně, než jak byste potřebovali.

Je to s podivem, jak stárneme, tak se mění nejen naše tělo a mysl, ale i chutě.

Vlastně by to měla být základní školní výbava. Porozumět sousedům, ale taky dopisům nebo deníkům, které doma zůstaly po babičce a dědečkovi, ale vlastně je to to nejposlednější, na co dnes škola myslí.