Andělíček, který přikyvuje, když do něj hodíš minci. Sníh a Ladovy pohlednice. Jmelí připevněné k lustru v obýváku. Andělské zvonění na stole. Řetěz světýlek ve tvaru vánočního stromku za oknem v paneláku. To jsou moje vánoční obrazy – tohle mi naskakuje jako první, když se řekne Vánoce.

Loni jsem den před Vánocemi jel na kole na veterinu s naším morčetem. Cestou jsem míjel popelnici, ze které na mě vyčítavě shlížel celý zástup odložených plyšáků. Vyfotil jsem si je s tím, že tu fotku rozešlu svým známým jako PFko a do nového roku jim popřeju, aby nedopadli jako ti plyšáci.

Jako děti jste určitě někdy řešili, zda je, anebo není Ježíšek, a jak vlastně tenhle doručitel vánočních dárků vypadá. Byť jste možná měli mlhavé podezření, že s Ježíškem to nebude přesně tak, jak vám tvrdí dospělí, byli jste obezřetní a nechtěli jste nic riskovat

Máme dva syny, letos jim bylo dvanáct a devět roků. Odmalička vždy před Vánoci píšou dopisy Ježíškovi. Nejdřív to byly těžko rozeznatelné dětské čmáranice. Postupem času se jejich obrázky zlepšovaly. V posledních letech pak grafická znázornění dárků ustupují psanému textu.

Má neživá hmota kromě paměti také cit nebo dokonce inteligenci? Odpovědí na tyto až mystické otázky je návesní kaple v Mezipotočí, což je malá osada u Kájova.

Po roce zase uzavírám práci – a je to tak osvobozující. Odevzdávám poslední texty a vidím před sebou prázdný stůl – povedlo se to všechno, a ještě něco navíc.

Moje žena je samaritánka. Aspoň ve vztahu k zelenině a ovoci. Doma se nám proto kvůli její potřebě konat dobré skutky pravidelně hromadí bizarní kolekce různě defektních plodů.

Potkáváme se s ním, možná denně, už přes dvaatřicet let. Mám teď na mysli Karla IV., toho na aversu naší stokorunové bankovky. Navíc nám Kája zase o něco víc ztvrdnul – alespoň tak usuzuji po návštěvě vánočních trhů a zhlédnutí ceníků některých tam nabízených produktů.

Vánoce jsou možná svátky klidu, ale o předvánočním čase to určitě neplatí. Tahle doba přelidněných obchodů a ulic přecpaných aut má ke klidu daleko.