Největší problémy nevznikají z toho, že člověk něco udělá špatně. Ne – průšvihy vzniknou nejčastěji ve chvíli, kdy zapomenete, že jste vůbec měli něco dělat.

Od začátku letošního školního roku jsem toho stihla docela dost. Rozepsala jsem novou knihu, sklidila pole brambor, přežila další narozeninovou oslavu, vylezla na Sněžku a …

„Tak tohle už, tati, nechci nikdy vidět…“ Fascinuje mě, o co si tak malé děti – naše děti, umějí říct. Na co dokážou upozornit. Jak se vůbec nebojí vyjadřovat pocity, city – jak dovedou pár slovy definovat, co se jim právě žene hlavou.

Tenhle problém mě pronásleduje léta. Tak dlouho už se při tom, co možná nepřesně nazývám práce, neobejdu bez počítače. A celou tu dobu se s ním peru.

Umělá inteligence je všude. Je středem nekonečných diskuzí, jestli je užitečná nebo přímo nutná. Když vezmu v potaz tu nejjednodušší inteligenci, uloženou v našich mobilech, připadá mi jako nezbytná.

Miluji práci. Celé hodiny se na ni vydržím dívat. Tenhle bonmot, který, tuším, svého času vyslovil Miroslav Horníček, mě napadá každý podzim, když se vydám na výlov některého z jihočeských rybníků.

A máte sklep? A mohla bych ho vidět? Kdo by neznal populární hlášku z filmu Kulový blesk. My sklep máme, jestli se tak dá říkat malé kóji v paneláku. No a jak už to v takových prostorách bývá, občas se na ně zaměří zloděj.

Už se vám stalo, že jste si řekli, že omezíte sladkosti, a ono se to podařilo? Je to těžké, že? Také jsem do té pasti před pár týdny spadla a úplně nevinně.

Nedávno jsem zašel večer do supermarketu. Původně jsem ani nechtěl nakupovat. Jen jsem šel kolem a přitom si vzpomněl na nějakou zapomenutou maličkost, tak jsem vstoupil.

S přibývajícím věkem si dávám stále více úkolů a předsevzetí. Většinou nesplnitelných. Například: vstoupit do klubu otužilců. Naučit se plynule finsky. A taky vystoupat na Mount Everest.