Červený hadr působí jak známo na býky jako spouštěcí mechanismus. I lidé mají své spouštěcí mechanismy, po kterých se chovají jako urvaní ze řetězu.

Neustálý vývoj lékařské vědy se dá hezky ukázat na transplantacích. Z jednoho těla do druhého se stěhují ledviny, játra, srdce i jiné věci, jejichž výčtem vám nechci kazit snídani.

Nemohl jsem si pomoct, sledoval jsem uhranutě to její tričko – na to, jak se zvedalo pod bujnými ňadry, a zkoumal jsem text, který parafrázoval citát F. X. Šaldy. „Česká prsa pro 21. století“.

Léta letoucí jsem odolával, až jsem podlehl. A tak jsem si na sebe upletl bič. Stal jsem se jedním z davu, přestal jsem vyčnívat. Nevím už, kdo mě k tomu podnítil, možná to bylo máslo.

Také jezdíte taxíkem? Já občas ano. Někdy taxikář mlčí, jindy si povídáme. Nedávno jsem jela pozdě v noci na místo noclehu v Praze. Taxikář evidentně hlavní město neznal, jel podle GPS a říkal, že má několik zaměstnání. Původem že je ze Slovenska.

Znáte slovíčko ex libris? V překladu z latiny znamená „z knih“. Ale dnes je známo především jako označení drobné grafiky, takových menších obrázků, které si vlepuje do knížek jejich vlastník.

Kdysi jsem velmi toužil mít sluchátka. Bylo to kvůli rockové hudbě, jejíž významnou charakteristikou byly odjakživa decibely.

Od útlé puberty se rád - krom dalších aktivit - oddávám také příležitostnému popíjení více či méně alkoholických nápojů. K mému věku to, zdá se, patří, neboť se mi v pravidelných intervalech od vrstevníků dostávalo pozvánek na různá zapíjení narozenin, loučení se se svobodou, většinou následujících smutečních oslav opětovného vítání svobody, rození, konce marození nebo snad zapíjení jen holého faktu, že jsme se dožili dalšího pátku.

Někdy si přistihuju, že toužím po chudobě a odříkání. Já vím, je to divné, a spousta lidí teď asi namítne, že není nic jednoduššího. Nebo že jde o donebevolající rouhání.