Pochybuji, že svět kolem sebe vnímám úplně správně. Spíš bych řekl, že o něm vůbec nic nevíme. Něčemu věříme – a jednou budeme překvapeni.

Na vysoké škole jsme se v rámci studia tělesné výchovy měli umět vžít do kůže výkonnostních sportovců a zažít jejich tréninkový dril, a také jejich emoce. Z tohoto důvodu jsme si zřejmě vytvářeli různé sportovní pocity, například pocit míče.

„Bez čeho se můžete v životě obejít?“ Takovou otázkou ukončila naše lektorka jazykovou lekci, ve které jsme se věnovali frázi „obejít se bez“. Odpovědět bylo těžké – co z toho, co v každodenním životě pořád potřebuji, mohu vlastně, když o tom tak uvažuji, postrádat?

Stále častěji se v tisku, v televizi i na internetu setkáváme s tím, jak se z naší řeči vytrácejí některá dříve naprosto samozřejmá slova. Takových zapomenutých slovíček je v každém kraji celá řada…

Tati, udělej mamince ještě jedno – to mi nedávno řekla dcera, šestiletá Meda. Má tři sourozence – a nemá dost.

Občas někomu vysvětluju, jak špatně ve skutečnosti vidím. Sundám si brýle, dám dlaň před obličej a když už se skoro dotýkám nosu, řeknu – tohle už vidím ostře.

Jedna moje kamarádka si na začátku loňského roku dala takové ne úplně tradiční novoroční předsevzetí. Žádná dieta, žádné hubnutí, ale rozhodla se, že si bude PSÁT DENÍK.

To, co vám budu dnes povídat, zní naprosto neuvěřitelně, ale je to čisto čistá pravda. Měl jsem kdysi v práci kolegu Standu. Ten si jednoho dne koupil novou Dacii, ovšem předešlého roku výroby, a tudíž lehce zlevněnou. Tenkrát to tak Mototechna dělala.

Pobíháte mlsně kolem vánočního stromečku a už se těšíte na Tři krále, až ho budete likvidovat? Říkáte si, co je to za nesmyslnou otázku?