Poslední šance dopsat něco na seznam Ježíškovi – u nás doma to znamená zasedání celé rodiny, kdy se mladší synek Hynek zeptá svého bratra, svých dvou sester a nás rodičů, co bychom si přáli – poctivě zapisuje a pak dopis balí, protože Ježíšek ho sbírá v noci z okenního parapetu.

Jako dítě jsem neměl rád pod stromečkem měkké dárky. Ostatně jako žádné dítě. Jenže moje měkké balíčky měly ještě jedno specifikum. Moje maminka totiž vybírala ten měkký obsah, tedy oblečení takříkajíc s předstihem.

Na malých dětech je nejlepší právě to, jak jsou malé – průzračné a nekomplikované. Když si přicházejí pro pusu, nic dalšího za tím není – jdou si pro objetí, protože potřebují cítit blízkost, chtějí zahřát. Potvrdit si, že se mají o koho opřít.

Určitě jste si povšimli předvánočního slovníku, kterým nás bombardují média. Už od září slyšíme svátky dárky, bílý sníh na saních, stromeček zvoneček nebo rolnička babička.

Předvánoční čas pravidelně poznamenává nejen honba za dárky, ale ještě před tím i jejich pracné vymýšlení a tipování toho nejvhodnějšího.

Vybavuji si svého dnes už zesnulého strýce při rozbalování vánočních dárků: „Tohle je k ničemu… tohle si vezměte zpátky… ježiš, vy jste se snad zbláznili!“

„Něco do padesáti korun. Desetkrát,“ odpověděl muž u pultu na otázku prodavačky, co si bude přát.

Někdo se vyžívá v trhání nožiček mouchám, někdo zas v navštěvování vánočních trhů. Já ne.

Tu poetickou a skoro tragicky končící pohádku si připomínám snad každý advent. Hlavně, když místa na tržištích nebo před obchodními domy zaplaví nabídka voňavých vánočních stromků. Nebo později, když za záclonami oken začínají pestrobarevně zářit a svítit. Jak to vlastně bylo?