Na malých dětech je nejlepší právě to, jak jsou malé – průzračné a nekomplikované. Když si přicházejí pro pusu, nic dalšího za tím není – jdou si pro objetí, protože potřebují cítit blízkost, chtějí zahřát. Potvrdit si, že se mají o koho opřít.

Předvánoční čas pravidelně poznamenává nejen honba za dárky, ale ještě před tím i jejich pracné vymýšlení a tipování toho nejvhodnějšího.

Vybavuji si svého dnes už zesnulého strýce při rozbalování vánočních dárků: „Tohle je k ničemu… tohle si vezměte zpátky… ježiš, vy jste se snad zbláznili!“

„Něco do padesáti korun. Desetkrát,“ odpověděl muž u pultu na otázku prodavačky, co si bude přát.

Někdo se vyžívá v trhání nožiček mouchám, někdo zas v navštěvování vánočních trhů. Já ne.

Tu poetickou a skoro tragicky končící pohádku si připomínám snad každý advent. Hlavně, když místa na tržištích nebo před obchodními domy zaplaví nabídka voňavých vánočních stromků. Nebo později, když za záclonami oken začínají pestrobarevně zářit a svítit. Jak to vlastně bylo?

Od malička mě přitahují kopce všech tvarů a výšek. Obdivuju jejich velikost a marně si snažím představit sílu, která je zvedla z původní roviny. Baví mě na ně stoupat, rozhlížet se z nich po krajině nebo obdivovat jejich siluety na obzoru.

Nastává sezona rukavic, těch ponožek na ruce, což člověka přinutí k zamyšlení. Obzvlášť tedy, když se pokouší najít ty, které nosil loni.

Školní srazy – letos se mi urodily. Jeden podzimní pátek sraz se spolužáky z devítiletky a hned následující pátek pak sešlost se spolužáky z gymnázia.