Při prvních událostech sametového převratu jsem zaznamenala, že se řada lidí okolo mne bála veřejně zapojit. Třeba jen účastí na mítincích na náměstích. Co kdyby se to nepovedlo a jim to bylo připočteno v posudku do mínusu.

Od dětství jsem měl rád historii. Mohou za to dva pánové. Spisovatel Eduard Petiška a jeho kniha Staré řecké báje a pověsti a pan učitel dějepisu na základní škole Holec.

Potkala jsem nedávno známou, říkejme jí třeba Dana. Usmívala se a dobrá nálada z ní přímo sršela.

Stromy mám moc ráda. Ty v lesích, na zahradě i solitéry stojící někde v krajině. A viděla jsem jich na svých toulkách po světě opravdu hodně.

Až vyrostu, nechám si udělat prsa. Tahle věta mě zastavila na ulici, procházel jsem kolem dětí čekajících na autobus a chvíli mi trvalo, než jsem pochopil – a vlastně přijal, že to byl jen úlomek hovoru dvou desetiletých, jedenáctiletých holek.

Také vás při pohledu na cenovky v obchodech chytá závrať? Inflace sice přibrzdila, ale čísla na regálech pěkně narostla a je snadné u nich zapomenout, že nám kromě cen také narostly příjmy.

Památka zesnulých neboli Dušičky. Každý rok koncem října a začátkem listopadu je to stejné. U hřbitovů na jindy poloprázdných parkovištích je plno, návštěvníci nesou na hroby svých blízkých kytice, věnce, zapalují svíčky a dávají si záležet, aby všechno podporovalo tu sváteční atmosféru.

Dnes mám mluvit o spoření, což s sebou nese ten problém, že sám moc spořit neumím. Pod mostem nejspíš nenocuju jen díky tomu, že jsem měl vždycky poblíž někoho, kdo zvládal spoření líp než já. Nicméně tak jako praktická neschopnost trénovat fotbalový nároďák nikomu nebrání pronášet o tom zasvěcené výroky, je nejspíš i mně dovoleno mluvit o spoření.

Také se vám stává, že dostanete dopis od člověka, kterého vůbec neznáte? Mně minulý týden přistály ve schránce takové dopisy hned dva. V obou šlo o jedinou věc. O peníze.