Stromy mám moc ráda. Ty v lesích, na zahradě i solitéry stojící někde v krajině. A viděla jsem jich na svých toulkách po světě opravdu hodně.

Také vás při pohledu na cenovky v obchodech chytá závrať? Inflace sice přibrzdila, ale čísla na regálech pěkně narostla a je snadné u nich zapomenout, že nám kromě cen také narostly příjmy.

Památka zesnulých neboli Dušičky. Každý rok koncem října a začátkem listopadu je to stejné. U hřbitovů na jindy poloprázdných parkovištích je plno, návštěvníci nesou na hroby svých blízkých kytice, věnce, zapalují svíčky a dávají si záležet, aby všechno podporovalo tu sváteční atmosféru.

Dnes mám mluvit o spoření, což s sebou nese ten problém, že sám moc spořit neumím. Pod mostem nejspíš nenocuju jen díky tomu, že jsem měl vždycky poblíž někoho, kdo zvládal spoření líp než já. Nicméně tak jako praktická neschopnost trénovat fotbalový nároďák nikomu nebrání pronášet o tom zasvěcené výroky, je nejspíš i mně dovoleno mluvit o spoření.

Také se vám stává, že dostanete dopis od člověka, kterého vůbec neznáte? Mně minulý týden přistály ve schránce takové dopisy hned dva. V obou šlo o jedinou věc. O peníze.

Dříve se mladíci věnovali psaní poezie. Pod rašícími vousky jim pak ze rtů sluly verše láska vráska páska, které směřovaly k ouškům rdících se slečen. Čas však trhl oponou a mládež, dnes tedy týnejdři, už básnění tolik neholduje.

Oslavil jsem letos čtyřicátiny. Ve středověku by to znamenalo stáří. Dcera Meda se mě nedávno ptala, jaké to bylo v těch dobách, kdy ještě neexistovaly mobily – ta školačka, prvňačka myslela zcela vážně dotaz, jestli tenkrát, když jsme byli malí, existovali motýli a byla už vynalezena židle.

Už se taky těšíte na noc ze soboty na neděli? Já velmi, a to ze zcela sobeckých důvodů. Budu si totiž moct přispat, aniž bych přišel pozdě do práce.

Člověka to na chvíli zastaví. Ať je to epidemie nebo povodeň. Domácí svět na chvíli přibrzdí – když se okolní svět uzavírá, rozpíná se o něco víc prostor domova.