Jako by život patnáctiletého kluka nebyl už tak dost složitý, najednou se objeví požadavek jít do tanečních, tedy do kurzů tance a společenského chování. Došlo k tomu i u nás a moje nadšení bylo minimální.

V poloprázdné hospodě jsem si četl knížku Ernsta Hemingwaye o jeho životě v Paříži – o tom zmizelém světě, kdy stačilo trochu míň jíst a ještě míň se šatit, aby člověk dokázal vysedávat každý večer u vína a vyprávět si s přáteli.

Tak už jsou zase tady. Zloduši, škodiči, neklamný důkaz, že s teplým ročním obdobím je zase na nějaký čas konec. Přízemní mrazíky.

To bylo tak… V jednom obchodě s cédéčky hrála z malého reproduktoru do ulice hudba. Byla to rocková balada. Melodie byla líbivá a něžná.

Taky jste si všimli, jak se dnes lidé stále víc vyhýbají psaní rukou? Někteří z nás to už ani pořádně neumějí. Ale uměli jsme to všichni.

Smrdí kanály, bude asi pršet, napadlo mě tuhle, když jsem po ránu, ještě za tmy mířil do práce. Ani nevím, odkud jsem tuhle lidovou moudrost pochytil. Za chvíli, když jsem došel na náměstí, mě přes nos uhodil jiný … pach? Vlastně, pach to nebyl. Vůně? Taky ne. Řekněme odér…

Když byl můj vnuk malý, šel po jednom budějovickém sídlišti a telefonoval. Vtom k němu přiběhl podstatně starší výrostek, strčil do něj a telefon mu sebral. Náš sotva desetiletý Ráďa měl ale pro strach uděláno.

Životem nás provází mnoho vjemů. Zvukové, optické a třeba hmatové. Já mám smůlu. Mám moc citlivý nos. Zpocenou košili nebo triko cítím na dálku, a když jsem kdysi dostala darem velmi drahý parfém, nemohla jsem ho používat, protože byl tak silný a pro mne přímo smradlavý, že se mi z něj dělalo nevolno.

Honem, podívej se, co to mám ve vlasech, volala jsem na svého muže ve chvíli, když mi nedávno cosi lezlo po hlavě. Nic nevidím, suše konstatoval při zběžné obhlídce, protože jeho brýle na dálku o síle skoro pěti dioptrií nic nezaregistrovaly. Ale já cítila, že tam mám nějakého brouka.