Jedna situace se mi stále opakuje. Probírám se hromadou fotek a je jasné, že jich mám moc. Mnoho je jich podobných a stačilo by zachovat jednu, další jsou zbytečné úplně.

Dnes je cestovatelem téměř každý. Nechme ale protentokrát stranou týdenní výpady do Hurghady a pojďme se věnovat pravému cestování, objevitelskému – s delším časovým rozvrhem a s poznáváním domorodých vesnic.

Nedávno jsme u kavárenského stolku probíraly s kamarádkami rozličná úskalí manželského nebo partnerského soužití. Jak řeč plynula, dámy se víc a víc odvazovaly a já jenom koukala, čím vším nás mohou naše protějšky iritovat.

Před časem jsem v naší knihovně objevil tenkou knížečku výrazů, kterými se naši buditelé v dobách národního obrození snažili očistit češtinu od germanismů. Bylo to kouzelné čtení a zapamatoval jsem si pouze jeden z těch poměrně krkolomných výrazů, a to nosočistoplena, tedy kapesník.

To bylo před dvěma měsíci křiku a radování, když začínaly prázdniny. Párkrát jsme se zapotili a jsou pryč. Nastala doba rozhodování, co všechno je třeba pořídit do školy, třeba jakou koupit školní aktovku

Slavný režisér Alfred Hitchcock natočil horor, ve kterém ptáci útočí na lidi. Začíná to sporadickými nálety racků na hlavní hrdiny filmu a končí situacemi, kdy společenství osamělé usedlosti bojuje o holé přežití.

Začalo to nenápadně. Zkraje léta jsem jel v Budějcích na kole, u Maláku nevybral zatáčku a bác! Už jsem letěl a za chvíli se válel na zemi s roztrženým rtem. Krve bylo, no, však víte.

Když byl můj syn malý, trávil prázdniny na chatě s babičkou a dědou. Měl tam plno kamarádů a vždycky se tam těšil. Těšila jsem se i já, že budu mít nějaký čas jenom pro sebe.

Jestli lidi něco milují, tak nadávání. Nadávají na počasí. Nadávají na práci. Nadávají na politiku. Nadávají na sousedy. Nadávají na ty, co pořád na něco nadávají.

Tak jsem zjistil, že jsem po dovolené řádně přibral. Ne, nestrhal jsem domácí váhu, to poznání přišlo tak trochu plíživě a nečekaně v podobě nového trička, které jsem si pořídil.