Asi se shodneme na tom, že k opravdickým prázdninám patří výlet vlakem jako ke krávě vemeno. Po nekonečných měsících, které jsme strávili v městských dopravních zácpách, je už samotná jízda s výhledem do krajiny pohlazením na duši.

Všude samí plyšáci: jsou jich plné kočárky, jsou jimi obložené dětské postýlky, jsou drženi a hýčkáni spoustou dětských ručiček. Čekají na děti v dětských koutcích kaváren a knihkupectví a v mnohých čekárnách na cosi a kdoví kde ještě. To se ty děti mají!

Někde se ho musí válet celé stohy, haldy a kopice. Měl by tvořit mohutné závěje, někdy možná i laviny. Měl by ho být za korunu metrák, mohli bychom se v něm nadšeně ráchat. Ale nikde ho nevidím.

Jako dítě mě trápily tři naprosto nepochopitelné záhady. Proč Vinnetou nikdy nechodí na záchod? Kam zmizí světlo, když se zhasne? A konečně – jak to, že krávám nevadí déšť?

Nedávno jsem zaslechla informaci, že až 40 procent českých dětí trpí různými neurózami a dalšími poruchami psychiky. To je velké číslo, vychází to téměř na každé druhé dítě v populaci.

Už se vám možná někdy taky stalo, že jste se někde v cizím městě zdrželi déle, než jste předpokládali, a poslední vlak nebo autobus vám ujel. V takovém případě začnete řešit, jak co nejsnadněji přežít noc.

Peněženku jsem ještě nedávno skoro nenacpal do kapsy. Kromě svaté trojice občanka - řidičák - platební karta jsem tam nosil také techničák, průkazku na autobus a účtenky, kterých stále přibývalo.

Na autobusovém nádraží stála dívka, zády opřená o zábradlí, kraťasy těsně pod zadní částí, ve vlasech měla obří mašli. Já oblečena skoro v zimní bundě s kapucí, jsem si tak řekla, že do toho počasí to moc nevyhrála, i když měla punčocháče.

Čím víc člověk stárne, tak se víc a víc diví. Nedávno mě napadla taková myšlenka při čtení knihy Jaroslava Putíka Muž s břitvou. Ačkoliv jsem alespoň podle svého hodnocení od mládí docela pilný čtenář, spisovatel mě překvapil. Neznal jsem ho.