„Máme to tu krásný, co?“ konstatoval kapitán přívozu z Horní Plané na Bližší Lhotu na protějším břehu. Právě zapadalo slunce a rybáři se houpali na vlnách, jak přívoz prorážel hladinu.

V parku nedaleko od nás je malá kavárna. Často chodím kolem a v létě tam občas zní hudba, a pak se zastavím. Není to nejlepší místo pro koncerty, dokonce ani pro hospodské hraní. Kavárna je malá a kapely hrají namačkané v koutě terasy, na prostoru, který jinak svou soupravou zabral samotný bubeník. Ale tu hudbu to nekazí.

Dostala se mi do ruky kniha od Mireille Guilianové Francouzky netloustnou. Píše se v ní, abychom my ženy neházely flintu do žita, a i po padesátce, šedesátce, sedmdesátce a tak dál na sobě tvrdě pracovaly. Nejdůležitější je prý sednout si před zrcadlo a tvrdě se zhodnotit, říká autorka.

Uchvacují mě obchvaty. Jsou praktické, zrychlují cestování a místním obyvatelům dělají jen radost, protože odvádějí protivný dopravní ruch někam jinam.

Každá další houbařská sezona mi přihrává nové a nové otázky. Ale jedna se opakuje stále dokola. V kterou denní dobu je nejlepší chodit na houby?

V době před padesáti lety, ale ono to vlastně platí i dnes, byl jedním z atributů krásy opálený odstín kůže. Všichni se pekli na slunci celé dny.

Na španělské pláži, poblíž které jsme před pár týdny trávili dovolenou, bylo tak málo turistů, že jsme mohli desítky minut sedět na kraji moře a tiše hledět do nekonečna, tam někde za obzorem ležel Alžír a vlevo Pyreneje.

Nedávno jsem narazila na internetový článek Finsko: Učitelský ráj. Jeho autor – učitel na základce – v něm popisuje svoje zážitky s finským školstvím.

Bydlel jsem jistý čas na sídlišti. Děti byly tenkrát školou povinné a já na tu dobu vzpomínám rád. V paneláku rozhodně nebyla nuda.

České Budějovice. Kdo by je neznal. Od profláklé cimrmanovské věty, že totiž v Budějovicích by chtěl žít každý, přes Černou věž a Budvar až po Masné krámy…