Všimli jste si, že někteří lidé, pokud přijdou do společnosti, uchvátí zcela pozornost ostatních? Všichni si jich všimnou, hned se o nich mluví a každý si je pamatuje.

Pokrok nezastavíš. To mě napadne okamžitě poté, co si někde – třeba i na trolejbusu městské dopravy – všimnu upozornění, že letos už složenka nepřijde. V Českých Budějovicích si totiž lidé nově musí sami ohlídat platby za komunální odpad

Když se ráno probudíte po noci, kterou jste strávili v karaoke baru, dojde vám, jak úchvatný orgán je mozek: nejenže vám dal zapomenout na to, co jste tam dělali a s kým, ale při troše štěstí si už nevzpomenete ani na slova hitů, které vás tam nutili zpívat. Mozek totiž nepodstatné věci zahazuje, abychom se nezbláznili. Je fakt, že občas přitom do spamu hodí i věci jako je PIN k vaší kreditce nebo výročí vaší svatby.

Mám rád časosběrné snímky. Třeba stavba koncertního pódia někde na stadionu. Na zeleném trávníku se začnou točit kamiony, sypou ze sebe hromady materiálu a perfektně secvičený tým mravenců z nich ve chvilce postaví obrovské pódium se složitými dekoracemi, světelnými rampami a zákulisím.

Když jsem po sametové revoluci poprvé vycestovala na Západ, byla jsem okouzlena a zároveň jsem byla zděšena, když jsem poprvé viděla žebrající lidi. Seděli na chodníku špinaví, otrhaní a prosili o peníze.

Řemeslo má zlaté dno, praví staré přísloví. Poslední dobou ale můžeme spíše konstatovat, že řemeslo jde pomalu ke dnu, i když bychom potřebovali pravý opak.

Příchod opravdového jara ohlásí u mě na chalupě pokaždé ptáci. Nemyslím tím čápy, nenašli by tady vhodný komín, ale kachny divoké.

Tak vám nevím, ale když jsem poprvé viděl ten obrovský nápis nad Krajinskou ulicí v Českých Budějovicích, který upozorňoval hosty, že toto je „Českobudějovický advent“, říkal jsem si, jestli je to text pro lidi trpící dehydratací a vyčerpáním, hypoglykémií nebo se aktuálně ocitající v deliriu, protože všichni ostatní nejspíš vědí, že jsou v Českých Budějovicích, a toto je tedy českobudějovický advent.

V devadesátých letech jsem pročesával budějovické cédečkárny – kde je jim konec – a hledal v nekonečných regálech novinky i klasické poklady na CD discích. Všechna ta muzika, o kterou jsme pár let předtím ani nezavadili, byla najednou tady. Beatles, Floydi, Zeppelíni, Stouni i klasika. Nekupte to.

Když jsem byla malá, říkal mi táta láskyplně „ty jsi ale brambora.“ To pokud jsem sebou někde sekla nebo si ukopla palec. Považovala jsem to za značně diskriminační, protože jsem měla dojem, že brambora je docela obyčejná, na pohled nevzhledná věc. Takže srovnání s ní mi připadalo nefér.