Skončilo léto, čas hromadných přesunů a krátkých i dalekých cest. Čas neustálého balení. Zvládáte ho na jedničku? Víte, jak sbalit věci, tak aby bylo vše potřebné i nepotřebné k dispozici a přitom jsme nepotřebovali ještě jedno letadlo?

Nedávno jsem zaslechla rozhovor dvou mužů, z nichž jeden povídá: „Řekl jsem jí to pěkně od plic.“ To si asi dotyčná vyslechla něco hodně důrazného. A pokud by onen muž kouřil celý život šedesát cigaret denně, mohlo by být takové sdělení ještě dvakrát tak nepříjemným zážitkem.

Člověk je tvor setrvačný. Nejlépe se to projevuje v okamžicích, kdy jedno roční období přechází v druhé a venku se někdy více, někdy méně dramaticky mění denní teploty. Určitě jste taky zažili, že už duje protivný severák, ale ulice jsou stále plné borců a borkyň v sandálech a pantoflích, kraťasech a v trikách bez rukávů…

Co byste si pomysleli, kdyby vám někdo řekl „udělal se mi puchýř na západní noze“? Nebo „utři si severní tvář, máš tam nějakou špínu“? Pokud byste si zrovna neřekli, že se zbláznil, nastal by problém s určením, o kterou nohu nebo tvář jde. Kompas sebou asi nenosíte a tak byste možná museli vytáhnout mobil a spustit navigaci. Jak mě takový nesmysl vůbec napadl?

Hledám stůl do domu. Značka: poctivý, nejlépe dubový, ke kterému se vejde alespoň šest lidí. Chceme kus nábytku s příběhem – oděrky a šrámy ve dřevě vítány. Hledáme středobod domova, místo, kde se odehrává všechno podstatné.

Už se těším, jak si v říjnu zase hezky zakřížkuji. Pravda, křížkuji pravidelně každý týden šest šťastných čísel ve Sportce, ale tohle křížkování bude přece jen o něco významnější.

Je pár věcí, které mě od dětství nepřestaly bavit a vedle čtení, focení a toulání přírodou taky rád jezdím na kole.

Ta holka se táhla s kufrem, bylo mi jí líto. Nabídl jsem se – přece s tím nákladem nepůjde od vlaku po schodech sama. Byla vděčná, jen mě varovala, že je kufr opravdu těžký. Chtěl jsem se ukázat, a tak jsem jen tak mimochodem prohodil, že jako táta čtyř dětí vláčím kufry pořád. Obzvlášť teď v létě.

Můj muž Antonín není žádný vášnivý slavič narozenin a svátků a zásadně se brání dárkům s tím, že už přece všechno má. Takže když letos projevil přání projet se alespoň jednou pendolinem, zajásala jsem. Konečně dárek, který ho potěší.

Nedávno jsem vyrazil na malý dvoudenní vandřík. Ze šumavského Zadova do Strakonic, nějakých padesát kilometrů kilometrů s jedním přespáním v lese to bylo. Jako za starých časů.