Žijeme v pásmu, kde se střídají roční období, a proto jsme hodně závislí na počasí. Každý rok si toužebně přejeme, aby na Vánoce napadl sníh, a my jsme si tu krásnou bílou nádheru mohli užít.

Jsem postelový typ. Pokud čekáte nějakou pikanterií, pak vás zklamu. Mluvím teď o prachobyčejné rozkoši, kdy člověk padne do peřin a ví, že od této chvíle opravdu nic nemusí.

Dnešní doba je plná výhrůžek. Novinky, zprávy, titulky, clickbaity… Pořád se něčím vyhrožuje. Zdá se, že novodobým fenoménem je vyvolat negativní emoce: úzkost, zděšení, paniku, šílenství…

Čekal jsem na syna před gymnáziem, vyšel kluk, zamával jsem na něj – kluk tak obyčejně pokynul hlavou a šel pryč. Vyšla parta holek a s ní další kluk, tentokrát jsem kynul hlavou já, ta parta pokračovala k autu a zmizela.

Člověk postupem let dospěje do věku, kdy by ho nečekané překvapení mohlo i zabít. Aby neriskoval infarkt, poslouchá pořád stejnou hudbu, jezdí na dovolenou na stejná místa, každé Vánoce dává svým blízkým vždy stejné dárky. Utvrdil se v názoru, že když už jednou něco funguje, není důvod to měnit.

Moderně se tomu říká work – life balance. Stav, kdy se podaří efektivně rozdělit čas a energii mezi pracovní a osobní život, abyste byli spokojení a vaše rodina také.

Řízením, o němž bude teď řeč, nemám na mysli řízení firmy, státu nebo dopravy, ale řízení osobního automobilu. Každodenní nutnost usednout za volant a přesně stanoveným sledem technických úkonů přimět vozidlo k rovnoměrnému přímočarému pohybu za účelem přemístění své osoby na pracoviště.

Jsem z generace, která vyrostla na jídlech české kuchyně, tedy vepřo knedlo zelo, svíčková a další kulinářské skvosty, které člověka po obědě uzemní tak, že se musí jít natáhnout, aby se znovu dostal do formy.

Vyjel jsem z Budějovic a byl jsem v Třeboni. Po delší době jsem se vydal tím směrem – a obchvat Lišova a Štěpánovic udělal z Třeboně předměstí krajského města, jsem si jistý, že kdyby se dnes dělily okresy, Třeboň by už k Jindřichovu Hradci nikdo nepřidal, protože stojí na konci jedné dlouhé budějovické výpadovky.

Nedávno mě překvapilo vyprávění mého syna o tom, jak to chodí v jídelně jeho základní školy. Když požádal kuchařku, že chce řízek bez salátu, kuchařka mu naštvaně vrazila řízek přímo do ruky s tím, že na talíř už přece dala ten nechtěný salát. Nevím, co by na to řekla hygiena, ale mě na tom mrzí nejvíc to, že syn bude mít na školní jídelnu úplně jiné vzpomínky než já.