Dneska jsem otevřel počítač… a ejhle, vyskočil požadavek: změňte heslo. A nastalo to, co v podobných případech bývá už téměř pravidlem. Heslo je slabé. Změňte na silnější.

Tak jsem si přečetl, že přes šedesát procent Čechů trpí nadváhou a těch vysloveně obézních je prý kolem dvaceti procent. Hlava mi to nějak nebere. Já mám naopak pocit, že neustále přibývá lidí, kteří se věnují aktivnímu pohybu a sportují, takže by spíše opak měl být pravdou.

Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš, zpívá Richard Müller v jedné písni. Text provokuje. Podle průzkumů si totiž většina mladých Čechů myslí, že právě peníze jsou cestou k určitému štěstí, zatímco psychologové možná až nepochopitelně radí, že to pravé štěstí každého z nás leží v dobrovolné pomoci druhým bez nároků na odměnu.

Seznamovacích inzerátů byly dřív plné noviny. Některé časopisy měly dokonce vyhrazený prostor jenom pro ně. Stálo tam On hledá ji a Ona hledá jeho. (Dnes by těch kategorií muselo být asi mnohem víc.)

Položím vám řečnickou otázku: Co je podle vás nejlepší? Řečnickou proto, že jednak nemáte možnost mi přímo odpovědět, jednak vám bleskurychle odpovím sám. Nejlepší je to, co je domácí.

Poslední dobou přibývá hlášení o dotěrných zvířatech narušujících náš poklidný domov. Možná máme být rádi za přírodu kolem nás, ale není to tak vždy.

Teď, těsně před volbami do poslanecké sněmovny… nadechněte se a pojďte hlasovat pro strom roku. V tom křiku stran a hnutí, v tom souboji o budoucnost země… je příjemné slyšet taky třeba šumění stromů.

Pod termínem „hezké počasí“ si nejspíš představíte pětadvacet ve stínu a nebe bez mráčku. Proti tomu se nedá moc namítat, ale za sebe musím dodat, že to není to nejhezčí počasí, které znám. Možná vás to překvapí, ale ještě milejší je mi pořádná mlha.

V rámci potenciálního útěku ze své profese si někdy jen tak sednu k internetu a brouzdám v nabídce Volná pracovní místa. Je to pravidelná součást mojí psychohygieny. Pomáhá mi to nezbláznit se, když si představuju, kým vším bych za určitých podmínek mohla být.

Řekl bych, že je to taková nová turistická móda. Proč někde chodit s otevřenýma očima, vnímat okolí, říkat „jú, hele, ty brďo, koukej, no ne!", objevovat nové věci, všímat si, kudy jdu, a něco si zapamatovávat a nechat se překvapovat, když místo toho můžu vytáhnout mobilní telefon, otevřít si navigaci, naťukat do ní, kam chci dorazit, a pak jen zírat do displeje a nechat se podmanivým strojovým hlasem vést.