Jednou za čas se na ten moment vyloženě těším. Jít ke zpovědi pro mě znamená znovu si v hlavě poskládat obraz toho, jaký bych chtěl být a jaký doopravdy jsem.

Jsou to takoví fantomové našich ulic. Nikdo je neviděl, ani neslyšel, a přesto zanechávají víc než viditelné stopy svojí činnosti. V podobě nejrůznějších odpadů pohozených kolem kontejnerů na směsný nebo tříděný odpad.

Taky se vám stává, že přijdete do místnosti, a nevíte, co jste tam chtěli? Vlezete uprostřed dne do ložnice, hledíte na ustlanou postel a zaboha si nemůžete vzpomenout, proč jste se tam ocitli? Říká se tomu „dočasný výpadek paměti“ a prý to souvisí s věkem.

Moderní technologie se v současnosti vyvíjejí pomalu rychlostí světla, takže na projekce ve 3D formátu lze dnes pohlížet už jako na historii. Vzpomínám na dobu, kdy možnost vidět film ve 3D bylo bylo ještě něco. A jelikož jsem nechtěla zůstat pozadu, vypravila jsem se do kina.

Když jsem po nedávné změně času obcházel byt a snažil si vzpomenout na všechny hodiny, budíky a různé domácí strojky, které mám ještě posunout do budoucnosti, uvědomil jsem si, že už jsem dlouho neslyšel časové znamení.

„Jel jsem do města Blaženou, tam jsem přestoupil na Miloše a vrátil jsem se Františkem Antonínem.“ Tohle může být pro někoho možná poněkud nesrozumitelná věta. Pokud jste ale Budějčáci, jezdíte městskou hromadnou dopravou, máte jistě jasno.

Zkusme teď všichni na chvíli zapomenout na radikální politiku. Extremismus najdete i tam, kde byste ho nečekali: v každodenním používání věcí. Na jedné straně stojí barbarsští polepovači, na druhé pak paranoidní zabalovači.

Třicet let jsme měly společenskou partičku, která se pravidelně scházela každou sobotu. Říkaly jsme jí babinec, protože personální složení tomuto názvu odpovídalo. Ale ve svých řadách jsme měly i muže a naše genderové pošťuchování se vedlo v rámci nekorektního humoru, jak by se mohlo zdát nezasvěcenému pozorovateli.

Vzpomínáte na tu dětskou hru? Největší hádka byla vždycky o to, jakou barvu figurek bude kdo mít. Já vždycky trvala na zelené, žluté bych byla ochotna akceptovat, ale s modrými nebo červenými jsem odmítala hrát. (Je to jako s bonbóny, bon-pari taky první zmizely ty zelené.)

Říká se, že kvalita života rapidně poskočí, když člověk ve svém okolí pozná alespoň šest lidí. Protože pak není tím anonymním členem cizího společenství, ale součástí komunity – potkává lidi, o kterých ví, že mají psa nebo muškáty za oknem, má koho zdravit a případně na koho zaklepat, když zjistí, že mu v polovině vaření došla sůl.