Na vernisáži v AP galerii se nás sešlo hodně. Téměř všichni se známe – patříme do stejného prostředí, stejného společenství, sdílíme podobné hodnoty. S řadou lidí se vidíme po delší době, s vděčností se dozvídáme, co je u druhého nového, v krátkosti okomentujeme pohled na společenské dění. Je to příjemné a posilující.

Nejsem nic. Jen prázdno. Jedno místo po zbourané budově. Holá země. Jsem smetením starých tras a cest. Právě teď někde zeji, schované za bannery. Třeba mezi brněnským nádražím a obchodním centrem Vaňkovka. Musíš mě obcházet a periferním pohledem sledovat vizualizace budoucích plánů.

Sedím v motoráčku z Náchoda a mířím údolím Metuje na sever. Jen co se trať vnoří do tmavých roklí s ponurými továrničkami podobnými té, které se rozhodl přijít na kloub inspektor Bouše z pražské Čtyřky, je zřejmé, že jsme v někdejší provincii Deutschböhmen. A kdo by si nebyl jistý, tomu to připomenou četné stožáry s českými vlajkami v zahradách novodobých vlastenců hlásající: „Tady je Čechovo!“

„Co tady tak dlouho děláš?“ vyleká mě svou nečekanou otázkou hlídač v podzemních katakombách svatého Pavla ve městě Rabat na ostrově Malta. Už dobré dvě hodiny mě na kamerách podle všeho pozoruje, jak s baterkou v ruce šmejdím z jednoho rohu do druhého a pořád něco bez přestání hledám.

Nemohl jsem se od toho starého obrazu odtrhnout. A to přesto, že na dalších stěnách visí několik děl od Botticelliho, dokonce varianta jeho slavné Venuše, a o kus dál ještě pár radostných, trůnících nebo do nebe spěchajících Madon. Mě ale fascinovala ta dvoumetrová deska z topolového dřeva a na ní v dokonalé centrální perspektivě zachycené náměstí otevřené k mořské zátoce.

Toho nápisu na dveřích vietnamské večerky si hned nevšimnete. Není ani ve výšce lidských očí, nýbrž psího čenichu. Všem psům se jím na vědomost dává: ZÁKAZ PES!

Na přelomu milénia jsem v jednom kurzu němčiny v Goethe Institutu měla takového postaršího lektora, který se, Němec ze Západu, mimořádně zajímal o východoevropské země. Jednou mi řekl, že Čechy jsou zvláštní v tom, že se tam krajina změní po každých pěti kilometrech. Vážila jsem si ho, nebylo vůbec samozřejmé, aby se v té době transformace někdo ze Západu zajímal s takovou sympatií o naše postkomunistické země.

Filozof Václav Bělohradský publikoval na serveru Echo 24 esej Co je svoboda řeči?, v němž se zabývá hranicemi svobodné diskuse. Podle Bělohradského tyto hranice vymezují mocní, kteří za ně vytlačují nežádoucí názory. Ohraničování svobody slova tak pokaždé má charakter cenzury či neoprávněného umlčování.

Nedávno jsem se znovu vydal na místo, kde jsem strávil dětství, na Malvazinky, do Xaveriovy ulice. Když jsem byl malý, kvetly tam v tuto dobu červené hlohy, typické pro tu ulici, pojmenovanou po Arbesovu romanetu, které do těchto míst umístilo hledání tajemného pokladu.