Ještě než zastavíš ve vsi na okraji trutnovského okresu, přelétneš pohledem titulky zpráv. Jeden tě zaujme – Zpravodajci varují před veterány z Ukrajiny v Česku. Zhasneš mobil a vystoupíš. Cesta tě vede od zchátralého hospodářského stavení kolem řady přikrčených chalup. Svažitý terén míří do údolí.

Není pochyb o tom, že navzdory nejrůznějším stěžovatelům žijeme v nejlepším ze všech možných světů. A jednou z jeho radostí je i možnost navštěvovat regionální galerie, kterých u nás není málo a jejichž program umí překvapit.

Přichází léto. Už se klube, puká z vejce světla. Dny se prodlužují, světlo vítězí nad tmou. Svět se zahřívá, rozpaluje. Podle učení Rudolfa Steinera v létě duše země sní svůj kosmický sen, upadá do slastné dřímoty, a imaginuje vesmírné dálky.

„Kdybych šel do politiky, byl bych už dávno mrtvý,“ říká Sokrates. V sále byste slyšeli spadnout špendlík. Je den po atentátu na slovenského premiéra Fica. V Banské Bystrici hrajeme Sokratovu obhajobu od Platóna.

Spisovatelka Ivana Gibová nedávno dokázala svou prózou Babička strhnout v podstatě celou slovenskou literární scénu. Za tento svůj text v minulém roce obdržela i nejprestižnější literární ocenění Anasoft Litera. Stala se celkem suverénně nejdiskutovanější autorkou v zemi a nyní se tato její výjimečná kniha dostává i k českým čtenářům.

Vracím se z Baťova, nebo z Kováku, nebo ze Sezimáku, nebo ze Sezimova Ústí II. Když jsem loni měla v tomhle městě čtení z románu S Baťou v džungli v místní knihovně a pak se po městě procházela, nikde jsem nenašla jméno Jan Antonín Baťa.

Petr Borkovec se mi nedávno svěřil, že je zřejmě poslední člověk v této zemi, který i v smskách používá středníky. Není to pravda: vídám je i ve zprávách, které mi posílá Jan Antonín Pitínský a sám mám pro tohoto pozdně renesančního křížence čárky a tečky slabost.

Zamilovala jsem se do čapího hnízda. Nikoliv do toho, které často plní zpravodajské vysílání a zaměstnává soudce, ale do hnízda, či spíše hnízd, která si majestátně hoví nad našimi hlavami, na výduších komínů a sloupových podložkách. Do nich a především a ještě více do jejich překrásných obyvatel.

„Co je to láska,“ optala se mě Marie u farského rybníka v Lutové, když jsme tam seděli na bobku a pozorovali listy rákosí, které se ve větru natočily jako korouhvičky, a proto se nikdy rákosí nezlomí, jen se ohne.