Zemřel papež. O Velikonocích. Zemřel papež, který výrazně změnil styl starobylé instituce, kterou reprezentoval. A tím i instituci samotnou. Jak dalekosáhlá tato změna bude, ukáže budoucnost. Zemřel člověk, který svou opravdovostí, autentickou snahou přispět k spravedlivějšímu světu oslovoval lidi daleko za hranicemi církve.

Některé příběhy jsou věčné. Čekám na jeden z nich. Koukám do bedny, jak jsme kdysi říkali televizi. Dneska je to spíš placka, ale vejde se toho do ní daleko víc. V dobách, kdy tenhle geniální vynález teprve začínal, zaznívaly úvahy, co nám přinese, a co naopak odnese.

Ve francouzštině existuje pěkný, do češtiny nepřeložitelný výraz: Se pencher sur quelque chose. Nad něčím se sklonit v tom smyslu, že se tím zabýváme, ale nikoli jen intelektuálně, nýbrž se zájmem a s péčí. V tom výrazu je obsažen pohyb sklánění se k něčemu snad trochu zanedbanému.

Většina velikonočních zvyků a tradic souvisí s obnovou, omlazením, návratem jara, novým začátkem. V našich podmínkách to mělo dvě podoby, přírodní či mýtickou a křesťanskou. Dnes jsou obě dost otřelé, zapomínané, či přítomné jen ve zbylých rekvizitách. Velikonoce si většinou spojujeme s tím, že máme více volna a jsme spolu. To není vůbec málo.

Máme na Šumavě takovou pěknou tradici: v obecní peci, která se v sousední vsi dochovala z roku 1837, bezmála každý měsíc peče pan pekař pro veřejnost chleba. Pěkně postaru, z celého kvasu: pokud stejně jako já nevíte, co to celý kvas je, zajeďte si tam poslední sobotu v měsíci a pan pekař vám to s chutí vysvětlí.

Jak pije holub hřivnáč? Tak, že bez ohlédnutí utíkáš ke knihovně pro slovník, abys to vůbec nějak zmohl. Zjeví se z dubu a už má všechno vyměřené.

Sedím na předzahrádce činžovního domu, u nohou pes, piji kávu a těším se pohledem na kvetoucí magnolii. Okolo prochází člověk, od pohledu bez domova, zastavuje se, pozoruje mne, a tak mne napadne nabídnout mu cigaretu, aby měl také hezčí den. Překvapený, potěšený, poděkuje, a řekne: „Vy se tady máte jako princezna.“

Irský spisovatel Paul Lynch napsal knihu „ideální“ pro současný svět, v němž pomalu sledujeme propad výsep liberální demokracie směrem k autoritářství, a to i v případě Spojených států. Kniha se jmenuje Píseň proroka a v roce 2023 s ní Lynch vyhrál prestižní Bookerovou cenu.

Letos jsem byl třikrát po sobě v dejvickém Semaforu, a pokaždé to bylo neopakovatelné. Nemám to slovo zrovna v lásce, podobně jako dnes nadužívané neskutečné, ale nemohu si pomoci: svým způsobem neopakovatelné je dnes už každé setkání s principálem divadla Jiřím Suchým.