Dějiny se dají vyprávět z bezpočtu úhlů pohledu. Vykládané z pozice mocenských elit a struktur vypadají jinak než líčené z lokálního hlediska, očima běžných lidí nebo minorit. Druhý způsob přibližování historie má, zdá se, v dnešní době větší potenciál oslovit i lidi, kteří by se o minulost spíše ani nezajímali.

Nedávno se opět stalo předmětem veřejné diskuse předlistopadové působení prezidenta republiky. Tuto debatu charakterizuje následující dilema: Je možné Petra Pavla stále obviňovat za jeho konání před listopadem 1989? Anebo je vše smazáno díky jeho následným zásluhám?

Jednu z nejhlubších a nejkrásnějších myšlenek ze ságy o Harry Potterovi pronesl Albus Brumbál. V mé paměti uvízla v této podobě: „Laskavost je velmi podceňovaná vlastnost.“ Možná ta slova necituji úplně přesně, ale často se k nim vracím. A občas si přitom říkám, jaký je to paradox – že autorka této velkolepé ságy nedokáže být laskavá vůči translidem.

Jeden kámen, jedno jméno, jeden člověk. Tři základní, ale zároveň velmi silné výrazy, které ve zkratce vystihují pojem stolperstein, tedy kámen, o který je třeba klopýtnout, a to nejen pohledem, nýbrž také fyzicky. Jedná se o kostku s horní mosaznou destičkou o velikosti 10 x 10 cm, která připomíná konkrétní oběť holokaustu.

Nemine dne, aby světová média nepřinesla další článek o AI. Ekonomické rubriky spekulují o investiční bublině, teoretici práva debatují, zda bude třeba přiznat AI subjektivitu, a programátoři, ti už se rovnou rekvalifikují na metaře.

„Vydělávali jsme tolik peněz, že za ně nebylo co koupit,“ směje se jeden z pamětníků československé těžby uranu na Českolipsku v 70. a 80. letech. Jde o málo známou historii, která se postupem času ve vyprávění proměnila v sérii legend.

Když jsem před skoro čtyřmi lety pobývala na Univerzitě v Iowě, zaznamenala jsem zvláštní rituál, který předcházel každému většímu akademickému shromáždění. Moderátor vždy přednesl stejný krátký proslov s názvem „Uznání území a svrchovanosti“.

„A je to tu zase. Lžete. Jako všichni novináři!“ pustila se do mě divačka jistého mého pořadu. Protože byl o jakémsi zcela neškodném vatikánském tématu, nikoli o Ukrajině, vakcínách nebo dezinformacích, což jsou náměty generující osočení ze lží naprosto spolehlivě, trochu mě to zmátlo. Nakonec jsem usoudila, že bude mít paní na mysli můj make-up, kterým mi maskérka před natáčením ubrala aspoň deset let.

Patřím k lidem, kteří jsou schopni si stále dokola pouštět jednu písničku nebo celé album, když mě z různých důvodů zaujme. A přesně takhle teď už měsíc chodím s jedním hlasem ve sluchátkách, s texty a hudbou nedávno vydaného alba. Doprovází mě, ať jdu po ulici, na páse v tělocvičně, i když sedím sama v kavárně a po očku pozoruju ostatní.